Taichung

Taichung je město ve střední části Taiwanu. Má 2,6 milionu obyvatel a po Taipei a Kaohsiungu je to třetí největší město Taiwanu. Pozval mě sem Němec, kterého jsem potkal na letní škole. Má druhou letní školu ale zaměřenou jenom na zemědělství na místní univerzitě, tak jsme si zavolali a protože jsem neměl lepší plán, tak jsem jel za ním.

Duhová vesnice

Problém byl ale tajfun, který se blížil k Taiwanu. Nevěděl jsem, který den můžu jet, aby to bylo bezpečné. Tajfun přišel v noci ze středy na čtvrtek. Představoval jsem si hroznou šílenost, ale byla to jenom větší bouřka. Hodně pršelo, na některých místech napadlo za noc tolik, co u nás za rok, takže se rozvodnily řeky. Ale místní řeky jsou na to stavěné. Normální stav vypadá tak, že je obrovské koryto a uprostřed teče potůček. Vypadají tak skoro všechny řeky. Ale když přijde tajfun, napadne v horách hrozně moc vody a najednou jsou koryta plná a vypadá to jako kdyby měly přijít povodně, ale ty koryta to všechno poberou. Voda za dva dny odteče do moře a je klid. Před příštím tajfunem musím nafotit nějaká koryta, ten rozdíl před a po je neskutečný.

Malíř duchové vesnice

Ve čtvrtek ráno byly pro oblast Taichungu hlášené extrémní deště, ale řekli mi, že je to bezpečné, tak jsem odjel. Podle průvodců není v Taichungu nic moc zajímavého, Lonely Planet dokonce doporučuje Taichung z cesty po Taiwanu úplně vynechat. První místo, kam jsem přijel byl hostel. Na pokoji jsem měl zajímavého Taiwance, který studuje španělštinu a zrovna ho pustili z vojny. Od roku 2015 už bude povinná služba zrušená. Rozhodl se objet Taiwan na kole. Ale přepadl ho tajfun, tak zůstal v hostelu. V Taichungu jsem byl dohromady 3 dny. S Němcem jsme byli venku jenom na chvilku, neměl moc čas. Dozníval ještě tajfun, takže každý den pršelo. Ale i tak se mi tam líbilo a užil jsem si to. Našel jsem zase průvodkyně přes couchsurfing, které mi ukázaly nejlepší místa ve městě a pak jsem byl venku s Francouzem, který tam studuje čínštinu a bydlel se mnou na hostelu.

Koleje v Taichungu, skoro jako vězení

Navštívil jsem tam dva night markety. Ten hlavní je největší na Taiwanu a pochází z něj většina jídel a věcí ve všech night marketech na celém Taiwanu. Něco vymyslí a pak to tady zkouší a když je o to zájem rozšíří to do dalších měst. Potom mě jedna z průvodkyní vzala na trenažer baseballu. Je tady hrozně populární. Milují všechno amerického. Nemají nic vlastního, tak si přebrali baseball a basketbal. Na stadionech se chovají jak Američani a je to postě nuda. Ale trenažer je sranda. Nejlepší místo je ale muzeum moderního umění. Když jsem sám chodil po městě, tak jsem tam zkusil nakouknout a zůstal jsem tam přes 4 hodiny. Byla tam výstava díla Roberta Capy http://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Capa, potom 2 patra multimediální výstava, pak hromady současných taiwanských umělců... Vstup zadarmo a všechny komentáře byly i v angličtině. Pro mě nejlepší část města. Byl jsem taky v duhové vesnici. Je to několik pomalovaných domů. V jednom z nich bydlí 92letý důchodce, který se rozhodl, že si pomaluje dům. Časem pomaloval i další okolo a stala se z toho turistická atrakce.

Magistrát s největší LED obrazovkou v Asii

Velmi zajímavá je hromadná doprava v Taichungu. Nemají metro, což je pro tak velké a hustě osídlené město problém. Všude jezdí autobusy. Město zavedlo pravidlo, že do 8km je jízdné zdarma. Ale jenom na kartu. Mají několik druhů karet - jojocard, easycard... Je to něco jako naše opencard, ale mají smysluplné využití. Na kartě jsou nabité peníze a při nástupu se přihlašuje, při výstupu se odhlašuje a podle toho se peníze odečtou. Já mám easycard. Nefunguje to jenom v Taichungu, ale šlo to i v Kaohsiungu, Taipei a na všechny lokální vlaky. Mají několik druhů vlaků a na lokální se dá použít ta karta. Šetřivý český student při cestování po Taichungu odpozoroval průměrnou rychlost autobusu a spočítal, za jakou dobu musí vystoupit, aby nepřekonal 8 km. Intervaly mezi autobusy jsou pár minut, takže jsem jenom vyskočil a za minutu naskočil na další a celou dobu takhle jezdil zadarmo. Mimochodem město taky platí jízdné taky nad 60Nt, takže když se jede opravdu dlouhá cesta, tak je taky zadarmo. Další věc jsou jízdní řády. Ty neexistují. Je daný čas v počáteční stanici a tím to končí. Na zastávce si přečtete, kdy to vyjíždělo z první stanice, ale kdy je to ve vaší, to nevíte. U spojů ,které jezdí každé 3 minuty, je to jedno. Ale když jsem jel na letiště a ta linka jezdí jenou za hodinu a půl, tak je to problém. Později jsem zjistil, že mají speciální aplikace v telefonech a speciální linky, na kterých jim řeknou přesnou polohu autobusu a dobu, za kterou přijede.

Robert Capa