25. listopadu 2013

Hsinchu

Kámen štěstí a virtuální pouštění lampiónů
 Hsinchu (Sinču) je město, ve kterém je moje univerzita. Na motorce jezdím po okolí a poznávám to tady. Tady je pár fotek toho, co jsem zatím objevil.
Největší atrakce v Hsinchu, palivon z Expa 2010 v Šanghaji. Taiwan se tam podobně jako ostatní země prezentoval a po skončení ho koupilo město Hsinchu.



Pobřeží v Hsinchu, je vidět hodně smogu, který tady všude je

Hrob - staví je na vyvýšených místech s výhledem, aby mrtví mohli sledovat okolí

Moje motorka



Babičky s dědečky makají a tahají sítě z moře...

...kousek vedle si mladí kitují

Tainan podruhé

Chikhan tower
O Tainanu už jsem jednou psal. Byli jsme tam na víkendovém výletě s lidmi z letní školy. Ale cestovali jsme pouze kolem města - muzeum soli, ústřicová farma a národní park. Teď jsme se tam vydali znovu na dva dny, ale hlavně do města.
Rýžový dezert

Ve zkratce by se tahle cesta dala popsat dvěma slovy - jídlo a chrámy. Poptal jsem se místních taiwanců, co máme v Tainanu dělat. Skoro všichni mi doporučili nějaké jídlo. Místní kuchyně je opravdu vyhlášená a ceny tak o třetinu nižší než kolem Taipei. Udělal jsem si proto seznam jídel, která musíme ochutnat. 35 položek na dva dny je opravdu hodně.


Ve městě je přes 300 chrámů, nejvíc na Taiwanu. Jsou všude. Prošli jsme jich tak 10 a stačilo to. Zajímavé jsou rozdíly mezi budhistickým, taoistickým, kunfuciánským a dalšími. Moc tomu nerozumím, tak to nebudu popisovat, ale na první pohled je každý jiný.
Konfuciův chrám
 Šli jsme taky na night market, který je opravdu velký a výživný. Zahráli jsme si taky nějaké hry jako házení na terč, střílení a další. Ochutnali dalších 10 jídel a nápojů a nacpaní jsme šli trávit do hostelu.
Night market
 Mimo jiné jsem si dal také luxusní cvrčky. Dlouho jsem je chtěl ochutnat, ale není to tady tak populární. Ta porce, které je vidět na fotce stála asi 20Kč a docela jsem si pochutnal.



Křepelčí vajíčka s řasami a sýrovou polevou

Výhled z hostelu
 Druhý den jsme projeli další známá místa jako stromový dům. Ten strom je banyán a má přes 120 let. Banyán je vícekmenný tak se časem rozšířil přes celý dům. Dál jsme byli v pevnostech, které tady jsou po Holanďanech a Angličanech a na místních denních trzích.
Stromový dům

Krevetový závitek
 Nakonec jsme si zajeli na místní univerzitu, ve které je muzeum, památný strom a kolem hromady stánků s jídlem. Opět jsme vyzkoušeli, co se dalo a šli trávit do parku. Tainan je poměrně hezké město, ale není tu tolik zajímavých míst, jak jsme čekali. 2 dny jsou akorát, třetí den bychom se tam už začali nudit.
Tainanaský park

Kulturní rozdíly, kterým Češi neporozumí

Voda z kohoutku není pitná, na každém kroku jsou tyto automaty na pitnou vodu, jsou tam 3 teploty, jedna z nich je i 100 stupňů, proto tady nikdo nemá varné konvice, všechno berou z automatů.
Rozdíly v kultuře jsou v každé zemi a pro mě je to jedna z věcí, která dělá tu konkrétní zemi přitažlivější. Zajímavé je, že časem si na ně začneme zvykat až je úplně přestaneme vnímat a přijdou nám normální. Chtěl jsem tedy sepsat pár věcí, na které jsem "čučel jak tele na nové vrata". Postupem času už je přestávám vnímat, tak zkusím sepsat pár věcí, které Čecha přijíždějícího na Taiwan hodně překvapí.

Odpadkové koše - nikde nejsou, prostě nikde!! Štve to většinu cizinců, každý si na to stěžuje. Vysvětlili mi, že dřív tady byl hrozný bordel, všichni házeli odpadky kolem košů a válelo se to tam a smrdělo. Chytré hlavy vymyslely, že se omezí odpadkové koše a všechno bude čistější. Nejde jenom o odpadkové koše, ale i popelnice, v domech žádné nemají. Každý den projíždí městy desítky popelářů a zvoní. Lidé vybíhají z domů a hází plastové pytle rovnou do vozu. Je to otravné třeba na night marketu, kde se pořád jí a pije, ale když to sním, nikde není koš na odpadky a musím to tahat další hodinu v ruce.

Záchody - používají tady naštěstí oba typy, jak asijské "na stojáka", tak klasické evropské. Je zákaz splachování papíru a ubrousků. Mělo by se to házet do koše, kvůli ucpávání. Já na to kašlu. Co se mi líbí, že mají veřejné záchody naprosto všude, čisté a udržované a zadarmo, například v každé stanici metra, v parcích... Když jsem se na začátku ptal, jestli se za to něco neplatí, klepali si na čelo. Proč by se jako za záchody mělo platit??
Záchody v naší laborce


Vaření - doma skoro nikdo nevaří. Většina lidí jí v bistrech, fast foodech, restauracích, night marketech... Některé doma nemají ani kuchyni. Pokud si kupují v supermarketu třeba nějaký koláč, který by museli doma řezat, tak si ho nechají nakrájet v obchodě, protože doma to nemají kde a čím řezat.

Valentýn - slaví se tady třikrát do roka. Klasický západní 14.2., japonský 14.3. a čínský 7. den sedmého lunárního měsíce, takže v našem kalendáři je pohyblivý.

Doprava -

Vztah k cizincům - nejoblíbenější jsou árijské typy - barevné oči, světlé vlasy (dá se toho někdy docela využívat). Přebírají velkou část kultury z Ameriky, ale Američané pro ně nejsou tak zajímaví jako Evropané. Indové a černoši jsou na opačném konci. Protože mají rádi bělochy, nesnáší opálení. Druhým důvodem je, že opálení Číňané jsou chudí (rybáři, dělníci, farmáři).

Party - vypozoroval jsem dva druhy pařeb. Jedny jsou jako když ve 13 děláte oslavu narozenin. Hraje se na schovávanou, navzájem si zpívají písničky a v 10 jdou spát. Druhé jsou zajímavější, ale možná až moc. Asiati nevydrží moc pít, ale pokud začnou tak to do sebe cpou ve velkém. Pak to v klubech vypadá tak, že každý druhý zvrací nebo spí. Opravdu hlavně holky se opijí tak, že prostě usnou na podlaze. Ale nikdo si jich nevšímá. Prostě ostatní tancují kolem a za chvilku si k ní lehne další.


Sociální sítě a telefony - nikdy jsem nebyl fanoušek facebooku, ale co se děje tady, tak mě v tom jenom utvrdilo. Musí mít na internetu celý život a vzájemně se hrozně sledují. Z toho pak pramení jejich závislost na telefonech. Jsou 24 hodin denně na internetu, kdyby jim náhodou došla baterie nebo nebyl signál, tak je to katastrofa. Pro jistotu s sebou všude nosí záložní napájení telefonu. Takže nemají jenom obří smartphony, ale k nim pořád tahají ještě záložní baterii, která je ještě dvakrát větší a těžší. A není to jenom mladá generace. Jdou třeba na jídlo a místo aby mluvili spolu, tak radši komentují a likují statusy a s lidmi, se kterými byli na obědě se baví až večer přes Line (místní obdoba whatsuppu, viberu,...). Na tohle si nechci zvykat a pravidelně se je na to všechny snažím upozorňovat.

Stydlivost - je to s nimi někdy těžké. I když třeba mluví anglicky, tolik se stydí, že radši zamávají rukama a prostě mluvit nebudou. Nebo jim dělá problém jakýkoliv veřejný výstup nebo prezentace. Na volejbale se přede mnou pořád někteří tolik stydí, že se na mě ani nepodívají. Jediná cesta je snažit se s nimi víc komunikovat a mluvit až se ta stydlivost prolomí. Ale párkrát se mi stalo, že začali být až neuvěřitelně zvídaví. Jak přestali být stydliví, tak na mě sypali otázky ze všech stran.

Hůlky - všeobecně známý rozdíl, ale po třech měsících si nedokážu představit, že bych některá jídla hůlkami nejedl. Ze začátku to byl boj a byl jsem prase. Všechno mi padalo kolem talíře, jedl jsem pomalu něco se nedalo vůbec zvednout. Chce to jenom trénink a jde to.

Jazyk - překvapivě není mluvení tak obtížné. Po pár měsících jsem schopný se dorozumět na ulici, objednat si v restauraci atd. Gramatika taky není složitá. Co je hrůza jsou znaky. Na Taiwanu se používají tradiční nezjednodušené a opravdu je to boj.

Takhle se učím znaky, mám sešit, do kterého je přepisuji pořád dokola, dokud se je nenaučím. Jde jak o pořadí tahů, tak i o směr.
Vybral jsem pár zajímavých odlišností, časem popíšu další. Co se mi na nich hrozně líbí je, jak lehce dokážou být šťastní a radovat se z každé maličkosti. 


24. listopadu 2013

Laboratoř

Poměrně hodně času trávím v laboratoři. Je tady naprosto jiný vzdělávací systém než v Česku. NTHU je převážně výzkumná univerzita a pro výzkum dělá všechno, co může. Bakalářské studium funguje podobně jako u nás (až na to, že mají asi o polovinu předmětů méně), ale na konci si student vybere zaměření, které se mu
Laborka zezadu

líbí a přidá se do nějaké výzkumné skupiny, ve které zbytek studia (většinou pokračují i na doktorát) pracuje. Zaměření není určené obecně jako např. jaderné inženýrství, ale je dáno konkrétní výzkumnou skupinou, podle které se potom volí i studované předměty. Znám se s lidmi z výzkumných skupin jako: bezpečnostní analýzy, radioaktivní odpady, tenké filmy, řídící elektronika... Hlavní rozdíl mezi ČR a NTHU je tedy v tom, že jsou úzce zaměření. Ve výzkumu jsou jednoznačně lepší, chrlí články jeden za druhým a každý student svoje téma dokonale ovládá. Problém ale je, že  většinou pouze svoje téma. Nemají širší rozhled a znalosti z ostatních podoborů. Potom je logické, proč jsou ve výzkumu lepší, ale jestli je to lepší i z pohledu celkového vzdělání, to nevím.

Laborka zepředu
Místní magisterští studenti tráví většinu času v laboratoři prací na svém výzkumu. Za semestr mají tak +-3 předměty, což je třeba proti FJFI neskutečně málo. Ale když se k tomu přidá výzkum, jsou podobně vytížení jako my. Každý týden máme jako výzkumná skupina meeting, min. 4 hodiny, kde prezentujeme svůj pokrok, nápady na články, prezentace na konferencích atd. Taky se tam rozdají úkoly na celý týden a na těch musíme makat. Odhadem stráví místní na přednáškách třeba jen 10 hodin týdně, ale dalších minimálně 25 musí pracovat v laborce a na práci, co jim zadá profesor.
Takhle nám popraskal strom asi před 14 dny. Bylo to moje první zemětřesení, všechno se houpalo, třáslo, docela se mi to líbilo, dokud nezačal praskat strop. Pak už to přestala být sranda.

Při výběru předmětů jsem udělal poměrně velkou chybu, když jsem si nabral 10 předmětů na semestr. Ale nevěděl jsem, kolik času budu muset pracovat v laborce a zvyklý z posledních 5 let na přednášky od pondělí do pátku jsem nad tím nepřemýšlel a nacpal si rozvrh opět od pondělí do pátku. Sice nevím, kam dřív skočit, ale aspoň se nenudím. Příští semestr si to dám volnější, abych měl čas i na jiné věci.

V naší výzkumné skupině nás je asi 10, 3 Phd studenti, 4 magistři a zbytek bakaláři. Mám štěstí, že jsme mezinárodní skupina, je tady Vietnamec a Malajka. Náš profesor, což je jednoduše řečeno náš šéf, podporuje angličtinu, takže 90% komunikace ve skupině je anglicky. V jiných skupinách je to naopak, všude vládne čínština. Horší je to se spoluprací. Skupiny jsou rozdělené tak, jak jsou proto, aby spolu mohli studenti společně pracovat, radit si a vydávat články. Nicméně moje výzkumné téma je trošku mimo a nikdo na něm tady nepracuje. Na druhou stranu mi ale rozšíří obzory. Pravidelně mě berou na měření na synchrotronu, který je hned vedle naší budovy a je to jediný urychlovač tohoto typu v JV Asii.

Kaki (tomel nebo taky chmura)

Na stromě vypadá jako kříženec mezi jablkem a rajčetem
Fakt zvláštní jména, nikdy jsem je neslyšel. Je to česky, pokud přemýšlíte, jak se to vyslovuje a je to ovoce. Už je to pár týdnů, co jsem se s tímto ovocem seznámil, anglicky je to persimmon, ale o česká jména jsem zjistil až dnes.
Když jsem přijel, začalo pršet, takže většinu rychle schovali

Píšu o tom, protože je zrovna sezóna tomelů. Ovoce tady je sezonní, takže se jí, co zrovna roste, ale celý rok roste něco (třeba za měsíc má začít sezona jahod). Oblast kolem Hsinchu je známá pěstováním tohoto ovoce, pěstuje se v okolních kopcích a horách. Taiwanci milují kaki koláč, sušené kaki, kaki saláty a samozřejmě i čerstvé kaki. Ochutnal jsem už většinu verzí a není to špatné, ale asi bez toho dokážu žít. Podrobnější info (http://cs.wikipedia.org/wiki/Kaki).

Dnes jsem se vydal na kaki farmu. V okolí jsou jich desítky, některé jsou však turistické farmy. O jedné turistické farmě jsem už psal, ale tyto jsou menší a zaměřené na kaki. Na pěstování, sbírání, sušení, jídlo, kořalky...Vydal jsem se na farmu do města Xinpu (Šinpchu). Tahle farma je známá po celém Taiwanu, ale asi hlavně proto, že vypadá hezky na fotkách. Byly tam ukázky zpracování, turisti si malovali přáníčka s logem kaki a tak. Dali mi ochutnat čaj, kořalku a koláč a najedou začalo pršet a všechno zavřeli a byl konec.

Sušení
Každý týden se snažím ochutnávat nové druhy ovoce, pořád je jich dost, které jsem nezkusil a ani nevím, jak se jí. Kaki za ochutnání stojí, koláč je z něj taky dobrý, a to je asi tak všechno, co se dá o tomto ovoci napsat. Nemyslím si, že o něco přicházíme tím, že ho v Česku nemáme.

2. listopadu 2013

Bez kola, s kolem, bez kola, ale nakonec s kolem

Jak je to na Taiwanu s cyklistikou? Na asijskou zemi překvapivě dobře. Obrovská hustota obyvatel dohromady s nedostatkem silnic a drahými auty způsobují, že téměř každý má skutr, to by nikoho nepřekvapilo. Ale asi před pěti lety začalo několik velikých korporací kampaň na podporu cyklistiky. A výsledky přišly velmi rychle. Tlakem přispěla i vláda, když omezila vjezd skutrů do areálů škol, parků, veřejných institucí. V televizi se dokola promítaly reklamu na zdravý životní styl s kolem a lidé najednou začaly ve velkém kupovat kola. Kvůli obrovské poptávce se cena kol za rok ztrojnásobila, místní značka GIANT se rozrostla a dnes vyváží do celého světa (hlavně Afriky). Vláda nezaspala a podporuje stavbu cyklostezek ve všech turistických lokalitách a městech (bez evropských dotací :-)). Například cyklostezka kolem Sun moon lake je na seznamu deseti nejkrásnějších cyklostezek na světě.

Noční fronta se skupinou Indů
Takže je jasné, že ani já jsem nemohl zůstat bez kola. První jsem sehnal od studenta, který tady byl loni. Zhruba za 1000kč mi prodal velmi zachovalou silničku, což je na místní poměry velmi dobrá cena. Sice trošku menší, ale na místní cesty byla ideální. Byla, protože mi ji ukradli. Asi po třech týdnech, co jsem ji koupil. Všude v campusu jsou kamery, měl jsem ho na veřejném místě před knihovnou, ale někomu se prostě zalíbilo. Nemusím ani psát, jak mě to naštvalo.

Naštěstí alespoň načasování bylo k něčemu. O 4 dny později se totiž pořádalo rozdávání kol pro místní studenty. V campusu máme soukromou policii, která nic moc nedělá, ale jednou za rok posbírají všechny volná kola v areálech místních univerzit a dají je na hromadu a vyhlásí datum rozdávání. Je to taková tradice, takže studenti, kteří ukončí školu nebo se přestěhují tady svoje stará kola nechávají pro nové studenty. Problém je, že kolo zadarmo chce každý. Rozdávalo se od 8 od rána a už v 10 večer se začala tvořit fronta. Zkrátím to. Čekal jsem tam 7 hodin, kolem mě hráli Indové karty a zpívali, nepršelo, ráno jsem si vybral hezké kolo, které je po pár úpravách asi za 300Kč jak nové. Nenechala si to ujít ani televize. Tady je reportaž  místních zpráv. Uvědomil jsem si, že jsem hezky navázal na tradici. Jak v Íránu, tak v Rusku jsem se pár týdnů po příjezdu objevil v televizi, ale velká role to není.  Reportáž o rozdávání kol na NTHU (je to v čínštině, ale z toho videa jde vidět, jak masová akce to byla a jak to vypadalo)