Penghu

Podle Lonely Planet jedna z deseti nejlepších pláží světa

Penghu je souostroví západně od Taiwanu. Dohromady je to asi 90 ostrovů různé velikosti. Tři hlavní ostrovy jsou mezi sebou propojené mosty na ostatní se musí jezdit lodí. Obydlených jich je asi 25.  Ne Penghu jsem se chystal od konce letní školy. Kvůli tajfunu byly zrušené trajekty, potom jsem měl jiné plány, tak jsem se sem dostal až na konec mého letního cestování.

Penghu není ve světě moc známé, ale klidně by se dalo zařadit po bok různých thajských ostrovů apod. Velmi známé je mezi windsurfery. Od konce září do dubna tady vanou velmi silné větry, ale k tomu nejsou moc velké vlny. Pro windsurfing je to nejlepší místo v celé Asii. 

Letěl jsem maličkým letadlem z Taichungu s Mandarine airlines. Stálo to 980Kč. Dá se sem jet ještě trajektem, který je asi za 600kč, ale trvá asi 4 hodiny. Tím pojedu zpátky. Zatím jsem na Penghu dva dny a jsem z toho nadšený. Je krásné počasí, příroda, památky, jídlo... Našel jsem super hostel s výborným majitelem, který mi dává rady, kam mám jet na výlety a na jídlo. Jeho manželka mi pere oblečení a starají se o mě jako o vlastního syna.

O Penghu se říká, že je extrémně fotogenické. Asi je to pravda, ale ta místa jsou opravdu krásná, není to jen fotkami. Poslední dva dny jsem strávil tím, že jsem si pronajal skutr a jezdím kolem ostrovů. Zatím jenom kolem těch třech nej

Moje mašina - 50cc Yamaha, fialová barva, růžová helma

Taichung

Taichung je město ve střední části Taiwanu. Má 2,6 milionu obyvatel a po Taipei a Kaohsiungu je to třetí největší město Taiwanu. Pozval mě sem Němec, kterého jsem potkal na letní škole. Má druhou letní školu ale zaměřenou jenom na zemědělství na místní univerzitě, tak jsme si zavolali a protože jsem neměl lepší plán, tak jsem jel za ním.

Duhová vesnice

Problém byl ale tajfun, který se blížil k Taiwanu. Nevěděl jsem, který den můžu jet, aby to bylo bezpečné. Tajfun přišel v noci ze středy na čtvrtek. Představoval jsem si hroznou šílenost, ale byla to jenom větší bouřka. Hodně pršelo, na některých místech napadlo za noc tolik, co u nás za rok, takže se rozvodnily řeky. Ale místní řeky jsou na to stavěné. Normální stav vypadá tak, že je obrovské koryto a uprostřed teče potůček. Vypadají tak skoro všechny řeky. Ale když přijde tajfun, napadne v horách hrozně moc vody a najednou jsou koryta plná a vypadá to jako kdyby měly přijít povodně, ale ty koryta to všechno poberou. Voda za dva dny odteče do moře a je klid. Před příštím tajfunem musím nafotit nějaká koryta, ten rozdíl před a po je neskutečný.

Malíř duchové vesnice

Ve čtvrtek ráno byly pro oblast Taichungu hlášené extrémní deště, ale řekli mi, že je to bezpečné, tak jsem odjel. Podle průvodců není v Taichungu nic moc zajímavého, Lonely Planet dokonce doporučuje Taichung z cesty po Taiwanu úplně vynechat. První místo, kam jsem přijel byl hostel. Na pokoji jsem měl zajímavého Taiwance, který studuje španělštinu a zrovna ho pustili z vojny. Od roku 2015 už bude povinná služba zrušená. Rozhodl se objet Taiwan na kole. Ale přepadl ho tajfun, tak zůstal v hostelu. V Taichungu jsem byl dohromady 3 dny. S Němcem jsme byli venku jenom na chvilku, neměl moc čas. Dozníval ještě tajfun, takže každý den pršelo. Ale i tak se mi tam líbilo a užil jsem si to. Našel jsem zase průvodkyně přes couchsurfing, které mi ukázaly nejlepší místa ve městě a pak jsem byl venku s Francouzem, který tam studuje čínštinu a bydlel se mnou na hostelu.

Koleje v Taichungu, skoro jako vězení

Navštívil jsem tam dva night markety. Ten hlavní je největší na Taiwanu a pochází z něj většina jídel a věcí ve všech night marketech na celém Taiwanu. Něco vymyslí a pak to tady zkouší a když je o to zájem rozšíří to do dalších měst. Potom mě jedna z průvodkyní vzala na trenažer baseballu. Je tady hrozně populární. Milují všechno amerického. Nemají nic vlastního, tak si přebrali baseball a basketbal. Na stadionech se chovají jak Američani a je to postě nuda. Ale trenažer je sranda. Nejlepší místo je ale muzeum moderního umění. Když jsem sám chodil po městě, tak jsem tam zkusil nakouknout a zůstal jsem tam přes 4 hodiny. Byla tam výstava díla Roberta Capy http://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Capa, potom 2 patra multimediální výstava, pak hromady současných taiwanských umělců... Vstup zadarmo a všechny komentáře byly i v angličtině. Pro mě nejlepší část města. Byl jsem taky v duhové vesnici. Je to několik pomalovaných domů. V jednom z nich bydlí 92letý důchodce, který se rozhodl, že si pomaluje dům. Časem pomaloval i další okolo a stala se z toho turistická atrakce.

Magistrát s největší LED obrazovkou v Asii

Velmi zajímavá je hromadná doprava v Taichungu. Nemají metro, což je pro tak velké a hustě osídlené město problém. Všude jezdí autobusy. Město zavedlo pravidlo, že do 8km je jízdné zdarma. Ale jenom na kartu. Mají několik druhů karet - jojocard, easycard... Je to něco jako naše opencard, ale mají smysluplné využití. Na kartě jsou nabité peníze a při nástupu se přihlašuje, při výstupu se odhlašuje a podle toho se peníze odečtou. Já mám easycard. Nefunguje to jenom v Taichungu, ale šlo to i v Kaohsiungu, Taipei a na všechny lokální vlaky. Mají několik druhů vlaků a na lokální se dá použít ta karta. Šetřivý český student při cestování po Taichungu odpozoroval průměrnou rychlost autobusu a spočítal, za jakou dobu musí vystoupit, aby nepřekonal 8 km. Intervaly mezi autobusy jsou pár minut, takže jsem jenom vyskočil a za minutu naskočil na další a celou dobu takhle jezdil zadarmo. Mimochodem město taky platí jízdné taky nad 60Nt, takže když se jede opravdu dlouhá cesta, tak je taky zadarmo. Další věc jsou jízdní řády. Ty neexistují. Je daný čas v počáteční stanici a tím to končí. Na zastávce si přečtete, kdy to vyjíždělo z první stanice, ale kdy je to ve vaší, to nevíte. U spojů ,které jezdí každé 3 minuty, je to jedno. Ale když jsem jel na letiště a ta linka jezdí jenou za hodinu a půl, tak je to problém. Později jsem zjistil, že mají speciální aplikace v telefonech a speciální linky, na kterých jim řeknou přesnou polohu autobusu a dobu, za kterou přijede.

Robert Capa

Setkání s Budhou v Longshanu

Longshan je nejstarší budhistický chrám v Taipei z roku 1738. Na couchsurfingu se jedna slečna nabídla, že mě tam vezme. Někdy pracuje jako průvodkyně pro cizince, takže měla hromadu informací a bylo to mnohem zajímavější, než kdybych šel sám.

Vchod do chrámu

Chrám je mezi okolní zástavbou naprosto zakrytý. Je to jedna z největších památek ve městě a oni kolem postaví výškové budovy a ještě je nalepí přímo na chrám a nepřijde jim to zvláštní. Chrám je krásný, jsou tam umělé vodopády, krásné vyřezávané zdobení a hromady jídla a darů. V chrámu je několik bohů, každý má k sobě 3 vchody a pokud člověk něco chce musí jít do každého z nich. V hlavní budově je hlavní bůh pro všechny modlitby. Kolem je dalších 8 bohů - pro zdraví, studium, lásku, peníze...

Hlavní budova

 Pokud po některém z nich něco chcete, musíte přijít, říct svoje jméno, odkud jste a datum narození, aby věděl, kdo jste. Potom ho můžete poprosit o něco. Musíte se mu dívat do očí a vyslovit modlitbu. Tohle u každého vchodu. U každého boha je ještě něco speciálního.

Kolem chrámu jsou postavené moderní budovy, moc se to k sobě nehodí

 Například u boha lásky, který je velmi oblíbený, chodí lidi prosit o novou lásku.Musí se vzít dřívka osudu, jak jsem to nazval, představit se a říct žádost. Potom se ty dřívka hodí na zem. Pokud je každé otočené na jinou stranu je to ano, pokud jsou na stejnou, je to ne. Pokud je tam ano, tak většinou dívka poděkuje (chlapi tam asi moc nechodí) a může si vzít červenou nit, kterou si schová a která jí přinese nového milovaného.

Bůh lásky

Dřívka osudu, tohle znamená NE

Dřívka osudu se používají i na otázku. Člověk může jednou za čas přijít a položit hlavnímu bohu otázku. Tak jsem to zkusil. Díval jsem se mu do očí, představil se a zeptal se, jestli mu můžu položit otázku. Potom jsem hodil dřívka osudu. Dělal jsem to dokola dokud tam nebylo ANO. To šlo rychle. Pak přišla druhá část, kde si vyberete dřevěnou tyčku s číslem. Je jich tam tak +-200. Po výběru se znovu obrátíte na boha a zeptáte se, je odpověď na mou otázku číslo XX? A pak hodíte dřívkama. Jenomže teď to musí být ANO třikrát za sebou. Což není tak jednoduché. Dělal jsem to pořád dokola, tahal čísla a házel, dokud se to nepovedlo. Bylo to tak 20 minut. No a až se to konečně povede, tak jsou tam šuplíky s lístečky, kde je odpověď. Samozřejmě v metaforách a šifrách. Moje odpověď byla neutrální, něco jako možná, ale prý docela dobrá.

Moje průvodkyně Judy

Kenting

Grilované ústřice

Oblast Kenting zabírá poměrně velkou plochu na nejjižnějším cípu Taiwanu. Je to jediná opravdu turistická oblast zaměřená na koupání a válení se na pláži. Krásné pláže jsou kolem obklopené národním parkem. Většinou je to deštný prales tzn. je tu hrozné vlhko, teplo, hromada živočichů, divné stromy, jeskyně...

Oblast Kenting zabírá jižní cíp ostrova

 Pro obyčejného Taiwance je ale Kenting synonymem pláží, bikin a surfování. Pláží je tam hodně, ale je lepší se vyhnout těm hlavním, kde je hlava na hlavě. Jsou tam desítky malých opuštěných, kde není ani noha. Sice tam nejsou bary a sprchy, ale nikdo tam nenadává, že plavete daleko, nejezdí tam lodě a skutry jako vodní atrakce a je tam klid. Taiwanci nás samozřejmě prvně zavedli na jednu z hlavních pláží kvůli vodním atrakcím. Zaplatili nám 3 atrakce ve stylu banán za lodí. Chvilku jsme se koupali, ale kvůli těm atrakcím se nemůže dál od břehu, hlava na hlavě, nic moc.

Motokáry pro holky

Večer jsme prošli night market. Byla to jedna ulice, kde byly stánky hlavně s jídlem a pitím. Dvě hodiny jsme obcházeli kolem a vybírali si místní dobroty a pak jsme se přesunuli do beachbaru. V barech mají zavedou takovou hloupost, že je daná minimální částka, kterou musí člověk zaplatit, pokud tam chce jít. Nejde si koupit jednou pivo. Například tady byla 250NTD. Jedno pivo je za stovku, ale kdybyste si dali jedno pivo, stejně zaplatíte 250.

Ráno jsme vstávali už v 7 a jeli do lesa. Byl to spíš takový park pro turisty. Chodníky vybetonované, na každých 100 metrech šipka, co je okolo, ale bylo to hezké. Za hodinu a půl se dá projít celá trasa, kde jsou jeskyně, opice, brouci, exotické rostliny, stromy, skály, vyhlídky, věž.

Národní park

Na oběd jsme šli opět na mořské plody. U stolu sedí tak 8 lidí a číšník nosí pořád další a další jídla a dává je doprostřed stolu. Když je nějaký talíř prázdný, donese další jídlo. Tak u 80% věcí jsme nevěděli, co jíme. Nebyli nám to schopní vysvětlit anglicky. Ale chutná to výborně. Nakonec naší cesty nás vzali do podmořského světa. Čekali jsme pár akvárií, ale byla to pecka. Obrovské bazény s tučňáky, žraloky, delfíny, velrybami a vším možným. Byly tam třeba i osahávací akvária, kde se dalo sahat na hvězdice a nějaké rybky. Pravidelně byly v akváriích různá krmení nebo hry. A jejich chlouba je nejdelší podvodní tunel v Asii. 

Podvodní svět

Letní škola na NSYSU

Před klasickým studiem na National Tsing Hua University mě poslali nejdřív na letní univerzitu do města Kaohsiung na National Sun Yut Sen University. Kaohsiung je po Taipei druhé největší město na Taiwanu, které se začalo rozvíjet teprve nedávno, takže je hodně moderní. Na NSYSU jsem strávil 18 dní. Převážně jsem sem jel kvůli čínštině. Každý den od 12 do 17 jsme měli lekce čínštiny. Dopoledne jsem si k tomu přidal kurz automatizace s německým profesorem, kterého sem pozvali speciálně kvůli letní škole. Jednalo se o první ročník na této univerzitě, proto se pro nás snažili udělat maximum, někdy až moc.

Night market

Dohromady nás bylo asi 40, ale jenom 5 Evropanů. Zbytek byli číňani a taiwanci, kteří přijeli kvůli ostatním kurzům. Na čínštinu jsme chodili jenom ve třech.

Oběd - mořské speciality

 Pořádali pro nás různé výlety a kurzy. Největší byl víkendový výlet do Kentingu, potom výlety po Kaohsiungu (to je to místo, kde je univerzita), školu čínského vaření, výrobu razítek s našimi čínskými jmény (moje je "Š Má Ding") a všechno zadarmo. Teda pro nás. Číňani za to platili docela dost peněz. Ale pro normálního Číňana je skoro nemožné se na Taiwan dostat, takže byli rádi, že je vůbec pozvali.

Makakové v kampusu

Kurz čínštiny byl super, ale na konci už jsem nevěděl ani jak se jmenuju. Od začátku na nás mluvila jenom čínsky a museli jsme si s tím poradit. Někdy to byla sranda, ale dalo se to zvládnout. Automatizace byla taky v pohodě. Německý profesor byl výborný. Celý život pracoval pro Siemens po celém světě a na stará kolena se rozhodl učit. Problém byl, že Číňani měli problém s čínštinou a matematikou. Já jsem chodil jenom na dopolední hodinu, protože odpoledne byla čínština a stejně jsem neměl problémy se chytat. Profesor musel probírat hrozně pomalu, aby to dokázali vstřebat. Jsou výborní na mechanické výpočty a jsou spíš jako stroje. Samostatná logika jim hrozně dlouho trvá, ale když jsme měli něco počítat, tak byli neuvěřitelně rychlí.

Škola vaření

Celkově byla letní škola výborná. Kdyby vám ji někdo někdy nabízel, tak jeďte. Minusy byly trošku na koleji, pak v jejich divném organizování a neschopnosti změnit plán. Co jsem nečekal, že nebude žádný noční život. Čekal jsem nějaké pařby a kluby, ale to se nějak neobjevilo.

35 studentů a jen 5 Evropanů

První špatná zkušenost s Couchsurfingem

Denní trh v Daxi

Další gauč mi nabídl Qlan. Pracuje na univerzitě ve městě Zhongli a je to Iťák. Má dvoulůžko, tak se dopředu ptal, jestli mi to nevadí. Možná jsem to neměl přijímat.

Jedna z prvních cest na skutru, je to nejlepší dopravní prostředek široko daleko

Vyzvedl mě na skutru a ukázal mi místní nightmarket. Pak jsme šli k němu do bytu, byl to jeden maličký pokoj, ve kterém byl strašný bordel. Šlo asi o můj první negativní zážitek s couchsurfingem. Večer byl hrozně milý, dal mi pivo, nakoupil nějaký jídlo a všechno v pohodě. Jenže v noci jsem se probudil a měl jsem jeho ruku ve svých trenkách. Nekecám. Tak jsem ho seřval, on se začal hrozně omlouvat, tak jsem se otočil a spal dál. Možná bych odešel, ale neměl jsem kam jít, tak jsem zůstal ještě jeden den. Myslím, že si o mě myslel, že jsem gay, protože jsem přijal tu nabídku, že s ním budu spát na posteli, tak to na mě zkusil.

Taiwanci začínají věřit "obnovitelným" zdrojům, ale je pravda, že tady někdy fouká slušně

Druhý den ráno vypadal, že se každou chvilku rozbrečí a že je mu to hrozně líto. Tak jsem zůstal ještě jeden den. Byl na mě hrozně hodný, jeli jsme na pláž, ukázal mi Zhongli a Daxi a prostě se hrozně snažil a byl v pohodě. Ale večer než jsme šli spát, začal míchat nějaký pití. Pak mi to donesl a bylo to strašné silné. Asi mě chtěl opít nebo já nevím. Řekl jsem, že to pít nebudu, pak jsem mu zdůraznil, že nejsem gay a že mám přítelkyni a že ať nic nečeká. Pak jsem usnul. Tentokrát už nic neudělal.

Jde o první vyloženě negativní zkušenost, ale to je prostě riziko couchsurfingu. Možná to z jeho strany bylo nedorozumění, ale příjemné to nebylo. Ráno jsem vyrazil směr Hsinchu, kde je má univerzita s jasným plánem na další dny. Jenomže přišel tajfun...

Konec letní školy - Taipei

Část Taipei z věže Taipei 101

Po skončení letní školy, kterou jsem mimochodem úspěšně dokončil, jsem se přesunul do Taipei. Měl jsem skoro 3 týdny do začátku semestru, tak jsem přemýšlel, co s volným časem. Můj spolubydlící z Česka letěl do Malajsie a Indonésie. Chtěl jsem se k němu připojit, ale letenky na poslední chvíli byly trojnásobně dražší. Pak jsem přemýšlel nad Hong Kongem, Singapurem, Japonskem, ale všechno ztroskotalo na ceně letenky. Celou dobu zůstanu na Taiwanu. Jako první cíl jsem si vybral souostroví Penghu.

Někde píšou 2. někde 3. největší, kdoví jak se to počítá

Po posledním dnu, který jsme slušně zapili, ovšem nakonec jen v českém složení, protože ostatní odpadli, jsem nasadil krosnu a chtěl vyrazit do přístavu. Jenomže k Taiwanu se blížil tajfun a všechny trajekty zrušili. Narychlo jsem se musel rozhodnout kam pojedu. Neměl jsem nikde ubytování, žádný plán cesty, málo spánku, kocovinu... Nakonec jsem jel do Taipei, protože tam jela největší skupina z letní školy. Vtip je, že ten tajfun se otočil a Taiwan skoro nezasáhl, na rozdíl od toho, který přišel dnes, ale o tom jindy.

Oblast Tamsui na konci New Taipei

Když jsem přiletěl, jel jsem z Taipei vysokorychlostním vlakem asi za 800Kč. Cesta trvala asi hodinu a půl. Teď jsme vybrali autobus. Jel skoro 5 hodin, ale stál 250Kč, navíc jsme se mohli prospat. V Taipei přišlo probuzení. Vystoupili jsme a všichni měli nějaké plány a nějaké ubytování, kromě mě, protože jsem měl být na Penghu. Rozutekli se a já jsem zůstal sám na nádraží. Zkoušel jsem najít wifi a najít nějaký gauč na couchsurfingu. Bylo pozdě, tak jsem našel nejbližší hostel, kde jsem se za 300Kč vyspal s 11 Číňany. Bylo tam jenom 6 postelí, ale oni to dělají chytře. Zaplatili si jich 5 a počkali až bude noc a potom přivedli zbytek kamarádů.

Na chodníku na frekventované ulici

Brána k hrobce Čan Kaj Ška

První den v Taipei jsem si vylezl na Taipei 101 (http://cs.wikipedia.org/wiki/Tchaj-pej_101), třetí nejvyšší stavbu na světě, prošel jsem luxusní obchoďáky a hlavně jsem hledal ubytování. Našel jsem Yuhaa. Když jsem s ním telefonoval, tak mi řekl, že se musí zeptat svého přítele. Myslel jsem si, že se přeřekl, ale opravdu. Bylo to gaypár, ale byli super. Jeho partner je z Panamy a studuje čínštinu. Měl jsem u nich vlastní pokoj s matrací na zemi. Měli jsme pár hezkých večerů, kdy jsme se dívali na nějakou americkou reality show společně na gauči, oni se objímali a hladili a já seděl asi metr vedle. Bylo to zvláštní. Za ty 4 dny jsem projel část Taipei. Někdy jsem se potkal s lidmi z letní školy, jindy jsem našel nějakého dobrovolníka na couchsurfingu, který mi ukázal část města, někdy jsem si sám půjčil kolo a jezdil celý den po městě. Z mé univerzity to je do Taipei asi půl hodiny, tak jsem tam nechtěl strávit celou dobu, protože sem budu jezdit asi často. A nechtěl jsem už dál otravovat gay-pár protože se blížilo jejich loučení.

Hrobka Čankajška, je to rozporuplná osobnost, ale pro ně je to polobůh

Pod tou sochou by měl být pochovaný

Pohled na Taipei z New Taipei