Spring Scream Festival

Řešil jsem ubytování, kolem Kentingu jsou plné rezervace 2 měsíce dopředu. Pronájem stanu na místě stojí 400, ale nakonec jsem si koupil stan za 300 a můžu ho používat dál. Sice do něj teče, ale za ty prachy jsem to čekal.

Na jaře přichází víkend, kterému se na Taiwanu říká jarní prázdniny. Je to jenom prodloužený víkend, protože na čtvrtek a pátek vychází nějaké svátky. Jaké? To je každému mladému jedno, protože všichni se chystají do Kentingu pařit. Nevěděl jsem, co to je tak jsem googlil. Spring Scream festival je jediný opravdový hudební festival v západním stylu na Taiwanu. Jedná se už o 15. ročník. Po referencích se mi to moc zalíbilo a chtěl jsem jet. Bylo mi ale divné, že se tam chystají další stovky lidí, kteří se zjevně o festival nezajímají. Později jsem zjistil, jak to je. Opět klasický taiwanský styl.

Spring Scream festival založila skupinka Američanů ještě v době, kdy o Kentingu nikdo nic nevěděl. Byl to jih Taiwanu, příliš daleko od velkých center a nikdo sem nejezdil. Usmysleli si, že by mohli zorganizovat nějakou akci a dělali to doslova na koleně. I teď po 15 letech je to takový rodinný festival, který přeirpavují fanoušci a nějaký výdělek rozhodně nečekají. Bylo to přesně, co jsem čekal. Stovky nezávislých kapel, 12 pódií, 3 hudební stany, pár stánků s jídlem a pivem. Ale všechno tak pro 2 tisíce lidí. Velmi příjemná atmosféra, poznávání nových kapel apod. No ale proč se se chystá polovina taiwanské mládeže? Nejednou na Sping Scream. Za ty roky se na tento nezávislý festival nabalily party, kluby, hospody v okruhu 20 km. A tohle je pro Taiwance ten jejich Spring Scream. Nějaký klasický hudební festival je nezajímá. Jedou na party a akce co jsou okolo. A je to pro ně něco speciálního. Na Taiwanu se totiž normálně skoro nepije a pivo si dají opravu vyjímečně. Ale tady se paří hodně a vypadá to jako nějaé thajské letovisko plné koktejlů a piva. A to na Taiwanu za celý rok nikde jinde není, proto sem jede tolik lidí.

Stánek s jídlem, kde vařili na přání. Neměli ani menu, co bylo zrovna po ruce to namíchali podle toho, jak jste si řekli.

Já jsem zůstal většinu času spokojený na pohodovém festivalu, poslouchal jsem někdy až hodně hodně divné kapely... Program ale skončil už ve 12. Potkal jsem náhodou jednoho Poláka a vyrazili jsme spolu do města. Do toho taiwanského šílenství. Popili jsme, zapařili, ale rád jsem se vrátil zpátky na festival. Taiwanci když se napijí, tak hned zvrací nebo dělají divné věci, jako že si lehnou doprostřed silnice nebo se polívají pivem. Hodně lidí nemá kde spát, tak spí ve večerkách a na plážích. Problém byla cesta zpátky. Ve 4 ráno jít 15 km se mi moc nechtělo, ale co jsem mohl dělat. Asi po 5 km jsem si stopl motorku, která mě tam hodila. Ale další den už jsem tam nešel. Zůstali jsme s Polákem a dvěma Němci po skončení programu v areálu. Ostatní vytáhli kytary, bubny, klávesy a před stanovým městečkem se tancovalo a hrálo až do rána.

Některé kapely se asi dobře znali a vzájemně se spojovali. 

Na Taiwanu je hudebník hodně podřadné povolání. Stává se, že pokud chce být člověk hudebník, rodina s ním utne všechny kontakty. Není to seriozní věc. Bylo to mezi muzikanty hodně vidět. Většina z nich vypadala jak polo-bezdomovci a i když byla kapela slavnější, tak měli místo jedné kytary dvě. I když si v Česku kapely stěžují na nedostatek peněz a zájmu (myslím ty okrajovější), pořád na tom jsou 100x lépe než kapely na Taiwanu.

Kenting je národní park a akce se koná v jeho srdci

Spring Scream by asi nesedl každému, ale pro mě to byla nejlepší kulturní akce, jakou jsem na Taiwanu zažil. Asi protože to nebyl taiwanský styl. Nebylo tam všudypřítomné focení, facebookování a další vlastnosti místních, které nemusím. Seznámil jsem se s několika super lidmi, jako třeba s hlavními organizátory, kteří mi popisovali příběhy ze začátku festivalu nebo muzikanty z New Yorku, kteří měli stan hned vedle mě. Pokud by to šlo, klidně bych jel a rok znovu.

Některé kapely byly opravdu divné - barbíny, stromy, gumoví panáci, hobiti, tučnáci....

TOCFL certifikát

Čínštinu jsem se lehce začal učit minulý rok na ČVUT. Měl jsem jednu hodinu týdně hlavně proto, aby mi to usnadnilo cestu na Taiwan. Na Taiwanu jsem měl nejprve 14 dní intenzivní kurz v Kaohsiungu, který byl hodně zábavný a jenom jsme mluvili. Nedostali jsme se ke gramatice ani ke znakům, proto mě to tam asi hodně bavilo. Na NTHU, což je univerzita, na které celý rok studuji, jsem si zapsal poctivé hodiny čínštiny. Měl jsem jeden kurz konverzace - 3 hodiny týdně a jeden kurz s gramatikou, znaky atd - 5 hodin týdně. Konverzace mě bavila, hodně jsme mluvili a učili se užitečné věci, které jsme ihned mohli použít na ulici. Gramatika byla někdy hrozná, hlavně znaky. Ale bez toho se jazyk naučit nedá. První semestr jsem se čínštině věnoval poctivě, dělal úkoly učil se na testy. Druhý semestr hlavně kvůli diplomce už tolik ne. I tak se moje čínština pořád zlepšuje.

 TOCFL zkoušky se pořádají každého půl roku a profesorka nám doporučila, ať je zkusíme. Stipendisté místní univerzity to mají dokonce povinné a mají na to speciální kurz, na který jsme my obyčejní studenti nemohli. I tak jsme se přihlásili. Musím říct, že jsem si moc nevěřil. Ale vyšlo to. Začátek testu byl až primitivní, ale časem se to zhoršovalo a na konci jsem nerozuměl prakticky nic. Po testu jsme vyrazili do libanonské restaurace a nakonec jsme ve dvou šli do místních kopců.

 Plán byl vyjít na Sloní horu, což je kopec kousek od Taipei 101, a cesta tam má trvat asi 40 minut. Ale nějak jsme zabloudili a skončili jsme na hoře za Sloní horou, která je tak dvakrát vyšší. Přešli jsme dva vrcholy a kolem 10. večer jsme se dostali k našemu cíli. Ale bylo to šťastné ztracení, protože výhledy na město byly luxusní.

 Problém byl s tmou. Protože jsme nepočítali s tím, že půjdeme tak dlouho. Navíc jsme měli oblečení na zkoušku, samozřejmě bez světla, lehké boty a tak. Bylo to dobrodružství.

 Na sloní horu chodí stovky lidí a je to spíš jako park. Hory za ní jsou větší divočina. Tím jsme se ale vyhnuli desítkám lidí a za celou cestu jsme nepotkali skoro nikoho.

 Nakonec jsme se nějak dostali do města, dali si půlnoční večeři a vrátili se na univerzitu. Na fotce je bubble tea, což je taiwanský vynález. Mléčný čaj s kuličkami z pendreku. Jsou na to hrozně hrdí a všem to moc chutná. Mně vůbec.

Jestřábí zobák

Na začátku výpravy

 Jestřábí zobák je hora zhruba uprostřed Taiwanu. Není nějak extra vysoká, ale ceste je díky vrcholu velmi krásná. Vzal mě tam můj profesor. Je mu přes 60 let, býval dlouho předsedou hikingového klubu a o horách toho ví opravdu hodně. Ptal se mě na hory a jednou jsem mu řekl, že mám radši místa, kde se musí spíš šplhat než jenom jít. Tak se jednoho dne rozhodl, že zorganizuje výlet. Jeli jsme 4, já, on, jeho manželka a Maliya. Maliya je Indonésanka od nás z laboratoře.

Profesorský manželský pár

 Vyjeli jsme brzy ráno, nakoupili zásoby, podali povolení a vyrazili. Pod horou stály desítky aut, trošku nás to vyděsilo, ale nahoře moc liíd nebylo. Prvních pár kilometrů byl klasický pochod do kopce, ale v jeden okamžik se všechno změnilo na skály a začalo šplhání.

Mraky pod vrcholem

 Šplhali jsme po lanech, žebřících přeskakovali atd. Opravdová zábava. Podle původního plánu měla profesorova žena zůstat pod touto částí a čekat na nás. Nakonec šla taky a někdy měla dost velké problémy. Myslel jsem, že ji budeme snášet dolů. Ale zvládla to. Nevím kolik českých šedesátníků by to zvládlo.

 Vybíral jsem si spíše horolezecké cestičky a dostal jsem se i do nějakých zakázaných částí. Dolů jsme šli ještě těžší cestou než nahoru. Osobně jsem měl chuť ještě na jeden  vrchol, ale šli jsme pomalu a s profesorským párem by to ani nešlo.

Rododendron, ne vrcholu kvetly, kousek níž byly celé lesy. U nás známe jenom malé keře, ale tady byly opravdové lesy.

 Po velmi zábavném vrcholu s krásnými výhledy přišly rododendronové lesy a několik set let staré obrovské stromy. Po adrenalinovém šplhání mi to už nepřipadalo, tak úžasné.

Na cestě dolů

Já jsem jistil ze spodu, Maliya shora a profesoři bojovali

 Profesor byl po treku tak unavený, že měl nechal řídit. Musím říct, že jsem byl docela rád, protože tak špatného řidiče jako je on jen tak nepotkáte. Jel jsem s ním dohromady tak 10x a měli jsme 4 nehody. Nic vážného, trefí třeba značku, nebo při couvání nabourá někoho jiného. Proto má 20 let staré rozbité auto. Kdyby si koupil nové, hned to nabourá. Jel jsem samozřejmě bez místního řidičáku.

Sestupový hřeben

Po hiku jsme jeli do nějakého města na jídlo do chrámu. V chrámech každý den vaří a rozdávají jídlo zadarmo. Očekává se, že dáte nějaký příspěvek. Ale nikdo vás nenutí. Podobně je to s ubytováním. Teoreticky by se tak dalo na Taiwanu velmi levně žít. Chrám byl zavřený kvůli slavnostem, kde tančili duchové, práskali rachejtle a někteří věřící se po zádech mrskali tyčemi s hřebíky. Zajímavá podívaná.

Svátek dračích lodí

Dračí lodě jsou v Česku docela populární, předpokládám, že každý ví o co jde. Ale Taiwan je jejich původní místo. V Číně dračí lodě tolik nefrčí, protože jejich slavná kulturní revoluce ničí všechno tradiční. Týká se to nejen dračích lodí, ale i náboženství a kultury obecně. Proto se tady říká, že Taiwan je jediná pravá Čína. Ponechávají si tady tradice a všechno kolem nich.

Můj pohled je takový, že Číňani osídlili Taiwan před méně než sto lety, takže je to s tou tradiční kulturou hodně sporné. Faktem ale je, že pokud by místní tradice nezachovávali, tak by asi vymizely. Jako další svátky se řídí lunárním kalendářem. Je každý rok 5. dne 5.lunárního měsíce.

Původ svátku je složitější. Existuje více teorií proč se vlastně slaví. Hlavní teorie je oslava dávného čínského básníka. Byl ve službách státu a král podepsal nějakou smlouvu, kterou on kritizoval. Odešel do exilu a psal knihy a básně. Když ho král později zajal, spáchal sebevraždu na protest proti jeho politice. Co to má společného s dračími loděmi? To mi nikdo nedokázal vysvětlit.

Jediná zásadní změna oproti dračím lodím, které se jezdí v Česku je chycení vlajky na konci. Před bubeníkem stojí na přídi ještě jeden člověk a teprve až hodí vlajku do vody, tak rozhodčí stopují čas.

 Na tento svátek se po celém Taiwanu pořádají soutěže dračích lodí. Jsou 2 velké národní soutěže a desítky lokálních. Jako univerzitní tým jsme se taky přihlásili do kategorie pro cizince. V cizinecké kategorii bylo jenom 6 lodí. No a skončili jsme poslední. I když jsme trénovali 2 měsíce dopředu (já moc ne). Ale na taiwanský způsob jsme měli trenéra, který asi na lodi nikdy neseděl a ten nás chodil trénovat do bazénu, kam jsme chodili pádlovat. No ani za 2 měsíce se někteří nenaučili jak držet pádlo, tak jsme prohráli zaslouženě. Nešlo ale o výhru, i když hlavní cena byla 15000Kč. Užili jsme si zábavy, po prvním dnu jsme popili a seznámili s dalšími posádkami a tak.

Na obloze byly desítky draků, asi to patří k tomu svátku.

Taroko podruhé - Zhuilu old trail

Křesťanské ubytování

 Jak jsem psal kdysi dávno, když jsem se poprvé vrátil z Taroka, chtěl jsem se tam znovu vrátit na nějaký pořádný trek. Pro připomenutí, poprvé jsem tam byl na jeden den na skůtrech, kdy jsme projeli Taroko, po cestě zastavovali, fotili se, dali si oběd a jeli zpátky. Jenomže národní park je spíš mimo tuhle hlavní turistickou trasu, na které jsou pouze tisíce Číňanů.

Ne, že by se mi to minule nelíbilo, byl jsem nadšený. Ale kouzlo Taroka jsem docenil až na Zhuilu trailu.. Vyrazili jsme s Jiřím na Zhuilu trek, což je nejkrásnější trek v národním parku Taroko. A protože je Taroko asi nejhezčí místo na Taiwanu, tak je to dost možná nejhezčí trek na Taiwanu. Problém je, že se tam omezuje vstup. Přes týden může na trek jenom 25 lidí a o víkendu 40 lidí/denně. A zájem je velký. Jiří to naštěstí nějak vyřídil, dostali jsme povolení a mohli vyrazit.

Večerní návštěva

 Našli jsme si ubytování přímo uprostřed Taroko v křesťanském hostelu. Na Taiwanu jsou tyto různé náboženské ubytovny velmi populární. Téměř u každého většího budhistického chrámu je ubytovna a stojí většinou méně než klasické hostely. Tento nestál za moc, dokonce jsme tam měli kamarády, jako je ten na fotce, ale na přespání to stačilo.

Začátek treku se schránkou na povolení

 Problém byl počasí a moje silné nachlazení. Pár dní předtím se naplno rozjela sezóna klimatizací a ty mi dělají někdy problém. Počasí se naštěstí umoudřilo a pršelo nám jenom chvilkami. Horší byla vlhkost, protože to bylo uprostřed sezóny dešťů. Bylo tak kolem 30 stupňů, což ještě jde, ale dohromady s tou vlhkostí to bylo v některých částech hrozné. Pot se neodpařuje a jenom přibývá a je ho víc a víc. Vyměníte si tričko, ale to další je za 5 minut opět mokré. A neuschne.

Přestalo pršet a dokonce bylo vidět kolem

 Ale samotný trek byl parádní. Dohromady asi 20 km nad Tarokem, tedy nad obrovskou roklinou a s rozhledem na okolní hory, které mají nad 3000m. Místy byla cesta široká třeba metr a půl a napravo byla kolmá stěna a 500m dolů a nalevo skála nahoru.

Polovina treku byla malá cestička na úbočí hory, tak 500-600 metrů nad dnem Taroka

 Protože jsme hodně zastavovali kvůli focení, trval nám trek kolem 6 hodin. Ale musím říct, že bych si to dal znovu. Za celou dobu jsme nepotkali vůbec nikoho. Všude liduprázdno, jenom dole jsme viděli ty pověstné desítky autobusů s čínskými výletníky.

 Na konci treku jsme přešli most, pro turisty na druhé straně jsem vypadali jako dobrodruhové, kteří vylezli z pralesa. Všichni si nás fotili jako nějaké celebrity. Zpátky k našemu skutru jsme si stopli dodávku. Naskočili jsme na skutr a jeli doplnit tekutiny, kterých jsme ztratili po cestě litry.

Blíž už se mi moc nechtělo, i tak se v téhle části nemá zastavovat, protože je nebezpečná

Zpátky mezi lidi a tisíce číňanů, kteří nás měli skoro za hrdiny

 Taroko jako celý Taiwan je poměrně vulkanicky aktivní. Je tady taky několik horkých pramenů. Šli jsme do jednoho přímo v řece, která se Tarokem táhne. Pramen vyvěrá přímo do řeky. Postavili kolem něj kamennou hráz a je to jako malý bazén se 40 stupňovou vodou. Když je vám horko, jenom přeskočíte do studené řeky o půl metru dál. Problém byl, že kvůli období dešťů bylo vody moc a bazének byl skoro zaplavený. I tak jsme si to po náročné cestě užili.

Na koneci treku, nahoře jsou číňani, kteří si nás zuřivě fotili. Bez povolení se na most nemůže.

Horký pramen na uvolnění svalů. Byl přímo v řece za tou zábranou ohraničený kamennou zídkou. Pro ochlazení jsme skákali do řeky.

 Vedle přírodního bazénu je pod střechou ještě jeden betonový, ale ten vypadal nudně. Prohřáli jsme se a vrátili se do Hualienu na večeři. Vrátili jsme motorku a jeli zpátky. Měli jsme původně zůstat delší dobu, ale bál jsem se, aby se mi nemoc nezhoršila. Tak příště.

Jeden se desítek provazových mostů v Taroku

Šanghaj

Magnetický rychlovlak, který jel 300km/h, je to hlavně pro turisty, po 10 minutách se stejně musí přestoupit na metro

Původně jsem si koupil letenku s hodinovým přestup s Šanghaji zpátky do Taipei. Nicméně ozval se mi můj bývalý spolužák ze základní školy a navíc jsem zjistil, že je možné zůstat v Číně 72 hodin bez víza. China Eastern airlines mi zadarmo změnili letenku, takže jsem při cestě z Vietnamu mohl dva dny a kousek zůstat v Šanghaji.

Rychlovlak v cílové stanici

 Prvním zážitkem byla samotná cesta z Vietnamu. Letadlo mělo už na příletu hodinu a půl zpoždění. Po nastoupení na palubu se rozjelo, ale najednou se zastavilo a 3 hodiny jsme se nepohnuli. Mělo nějakou poruchu, ale nechali nás v letadle čekat a spát, protože byla noc. Do Šanghaje jsme přijeli se zpožděním 5 hodin. Další šok bylo počasí. Po měsíci v Kambodži a Vietnamu jsem byl zvyklý na horko a tady bylo kolem nuly a pršelo.

Marvelovský Bund

 Protože jsme měli zpoždění a v Šanghaji je všechno hrozně daleko, tak jsem první den stihl projít centrum, projet se tunelem pod řekou a projít se mezi mrakodrapy. Potom jsem odjel na konec Šanghaje, kde jsem přespával. Mimochodem jsem přitom porušil zákaz o vycházení ze Šanghaje, protože byt, ve kterém jsem přespal byl asi 200 metrů za hranicí Šanghaje. Další podmínka byla registrace na policii, což jsem taky neudělal, protože jsem nemohl přiznat, že bydlím mimo Šanghaj. Splnil jsem tak tedy jenom jednu podmínku, pobyt pod 72 hodin.

V Šanghaji zůstalo v centru pouze několik starších budov, většinou jsou z nich památky

 Večer jsme už nikam nešli, protože ta změna počasí byla dost drsná. Radši jsem zůstal v teple. Po půlnoci navíc začínala hokejová olympiáda zápasem Česko-Švédsko. Popovídali jsme si, najedli se a zanadávali si u hokeje. Druhý den ráno jsme vyrazili na fabricmarket, kde jsme si nechali ušít košile na míru. Petr jich měl snad 10 a ještě oblek, ale já jsem to měl do dalšího dne, tak mám jenom dvě. Za tu cenu je kvalita úžasná, jenom kvůli oblekům a košilím se musím do Šanghaje vrátit.

Obrovská atrakce, tunel pod řekou v centru Šanghaje. Je drahý a svítí tam světla, to je celé. Lepší je přívoz za pár korun.

 Pak přišlo na řadu prozkoumávání Šanghaje. Je to město obrovských kontrastů. Jsou tady tisíce chudáků, ale vedle jezdí limuzíny. V obchodem se prodává nejluxusnější zboží za desítky tisíc a hned vedle je fakemarket, kde koupíte podobné zboží za zlomek ceny.

Nechali jsme si udělat košile na míru

 Největší atrakcí jsou bez pochyby mrakodrapy. Všechno ostatní pak v porovnání vypadá jako slabý odvar. Naprosto neuvěřitelné je množství staveb, staví se prostě všude.

Je to město obrovských kontrastů, vedle největších světových mrakodrapů jsou chudinské čtvrti

 Co je na první pohled zřejmé, že Číňani jsou proti Taiwancům hrozně neslušní. Na Taiwanu mi některé věci vadí, ale chování Číňanů je mnohem horší.

 Prošli jsme nábřeží, oblast mrakodrapů, starou čtvrť, které je spíše divadlem pro turisty a potom centrum. Největším zážitkem byla návštěva obchodního centra, dlouhou dobu nejvyšší stavby světa. Nechtěli jsme platit za vyhlídkovou terasu, tak jsme hledali nejluxusnější restauraci, která je v 92. druhém patře. Při hledání jsme prošli celý mrakodrap a jedili nahoru a dolů. Nakonec jsme ji našli. Vypadali jsme asi hodně divně, ale jsme šetřiví studenti. Vyhlídka zadarmo, hned vedle stolů nejbohatších Číňanů.

Nakonečné město a pořád se staví 

Výtah z klubu v 92.patře obchodní centra (ten otvírák)

 Poslední den jsem brzy ráno vstal a jel si vyzvednou košile a pak rovnou na letiště a na Taiwan. Měl jsem strach z celní kontroly, aby na mě nevytáhli třeba to, že jsem se nikde neregistroval, ale všchno bylo bez problémů. Jsem si jistý, že se s Šanghají uvidíme brzy znovu.