Hai Van Pass

Hai Van pass musím začít videem z Top Gear. V roce 2011 se v Top Gearu rozhodli že projedou Vietnam na motorkách, hodně podváděli, takže toho neujeli ani polovinu, co my. Projeli ale Hai Van pass. Ve videu to začíná od 3. minuty a končí asi v 7.minutě.

Naše motorka při nákupu sladkostí na cestu

Co to je Hai Van pass? Je to průsmyk přes pohoří, které odděluje jižní a severní část Vietnamu. Pod pohořím vybudovali dlouhý tunel, kterým jedou všechna auta a kamiony. Motorky však musí po staré cestě přes pohoří. I cesta může být někdy cíl.

Danang z pobřeží pod horami, tady se Američané poprvé vylodili při začátku války

Na začátku cesty, v dálce je vidět Danang, při cestě zpátky už vidět nebyl

Z Hoi An jsme ráno vyjeli místním autobusem do Danangu, což je největší město ve středním Vietnamu. Dlouho jsme nepobyli. Půjčili jsme si motorku a vydali se na krásnou cestu kolem moře do města Hue. Hue je dalším místem, které patří na seznam UNESCO a od Danangu je kolem 100km. Cesta vede přes Hai Van pass.

Severní část přejezdu

 Vyjeli jsme někdy kolem poledne s tím, že nebudeme spěchat. První část cesty byla polodálnice kolem moře. Zastavili jsme na pláži, provoz skoro žádný, počasí krásné. Pak jsme přejeli přes Hai Van pass, těžko se to popisuje. Ale je to prostě krásná silnice do velkého kopce a pak z kopce, a kolem jsem nádherné výhledy. Je to zábava jak pro oči, tak pro nadšené motoristy.

Konec přejezdu, tady se ve videu Jeremy Clarkson rozplývá nad krásou Vietnamu.

Vrchol, mělo by to být kolem 1200 metrů

 Víc jsme zastavovali, abychom si to prohlédli, protože když jsem se díval kolem, tak jsem se moc nevěnoval řízení. Za přejezdem jsme se napojili na hlavní silnici do Hue, kam jsme přijeli asi v 7 večer. Posledních 50 km bylo naopak poměrně nepříjemných, tisíce cyklistů a motoristů, špinavé prašné silnice, šílení řidiči kamiónů a autobusů, ale stálo to za to.

Jižní část při cestě zpátky

Opravdu nezvyklé je, že tam není skoro provoz, protože jinak se ve Vietnamu jezdí v houfu motorek a jakýchkoliv dalších strojů

Delta Mekongu

Noční My Tho

Na výlet přes deltu jsme vyrazili hned druhý den po příjezdu do Vietnamu. Naplánovali jsme si ho přes tři dny, abychom se na nový čínský rok stihli vrátit zpět do Saigonu. Doufali jsme, že půjde vše rychle a vyrazíme brzy dopoledne.

Bageta za lidovou cenu

Hned po výborné snídani bylo nejdůležitější sehnat mapu a pronajmout motorku. Už při plánování jsme se shodli, že deltu Mekongu si chceme projet sami. Žádní turisti, žádné autobusy rovnou ze Saigonu. Jen my dva, motorka a nějaká ta loďka s řidičem. No romantika.

Vyhlášené Hu Tieu z My Tho, jde najít ve vietnamských restauracích po celém svět, ale původ má tady

Přišli jsme na ulici kousek od Bui Vien (o té se dozvíte více pod nadpisem Saigon/Ho Chi Minh City), která byla přeplněná cestovními kanceláři, obchůdky, pojízdným občerstvením, hostely, hotely a sem tam se našla i skupinka motorek k pronájmu. Na recepci našeho prvního hotelu Queen Ann jsme se ptali, jaká je asi tak cena za motorky na den. Vrátný nám řekl 15 dolarů, ale přišlo nám to dost přemrštěné a Lonely Planet nám radil okolo 6 dolarů. Obešli jsme tedy pár „půjčoven“, které si nás samozřejmě sami odchytávali a nabízeli nám své zboží. Jedna z těchto otrav nám nabídla motorku za 6 dolarů, takže bingo. Za pár minut nám dovezli motorku a dvě helmy. Tak motorku jsme měli, ale s mapou to bylo horší. Ptali jsme se i v cestovce, ti nás poslali do nedaleké prodejny. Prodejna byla samozřejmě zavřená, protože už měli prázdniny na nový čínský rok, bloudili jsme docela dlouho a už jsme z toho začínali být docela otrávení. Naštěstí jsme narazili na menší prodejnu knih a sehnali jsme tam, trošku zvláštní mapu, ale mapa jako mapa. (Mapa jako mapa? To může říct jenom ženská. Já jsem byl rád, že něco máme, ale mapa připomínala spíš omalovánky a říkal jsem si, že bude zázrak pokud se neztratíme.)

Naše řidička na soukromé plavbě na výletu v My Tho

Vrátili jsme se zpět do hotelu, vzali krosničky a mysleli si, že hned vyrazíme. Na recepci po nás, ale slečna chtěla něco kolem 400 000 dongů (asi 400Kč) za prádelnu. Den předtím se Martin ptal a slečna mu řekla, že praní prádla je v ceně hotelu, bohužel nebylo a tak se s nimi Martin trošku dohádal. Nic jsme jim nezaplatili, ale stálo nás to asi dvé hodiny sezení a velký zdržení.

My Tho

Byla to naše první delší společná cesta na motorce, navíc s krosnami. Všude milion motorek naložené, jak jen to šlo a nedodržující žádné předpisy. Poprvé jsme viděli menší vietnamská městečka, chudší obyvatele a jejich neustále otevřené příbytky. Kolem silnic byly postaveny pojízdné stánky s občerstvením, posezení a plno houpacích sítí pod přístřešky. Po nějaké době jsme si chtěli udělat pauzu a trošku se protáhnout, protože už nás hrozně bolely zadky. Zastavili jsme v místě, kde žádné stánky nebyly, pouze rýžová políčka. Najednou ve stejném místě začali zastavovat i ostatní. Dva chlapíci zaběhli do rýžových políček a vytáhli polystyrénovou krabici plnou pití a začali prodávat. Polystyrénové krabice slouží, jako takové levné mrazáky.

Výlet zahrnoval cestu, ochutnávku ovoce, čaje, jízdu po uzavřených kanálech, včelín, návštěvu dvou ostrovů..

Do My Tho jsme dorazili až po setmění, skoro celé město bylo uzavřené pro vozidla kvůli novému čínskému roku. Našli jsme cestičku, dostali se dovnitř a začali hledat hotel. Po chvilce nás zastavil chlápek, že ví o fajn hotelu. Tak jsme měli hotel, platili jsme něco kolem 200Kč za pokoj na noc. Chlapík nám ještě vnutil svou vizitku s nabídkou výletních lodí. Vyložili jsme věci a šli se kouknout po okolí, dali jsme si jídlo, které se jí s rýží nebo rýžovou polévkou, ale nic moc. Chtěli jsme vyzkoušet něco, co jí normální Vietnamci a poznávací znak dobrého jídla, tedy to že je restaurace plná nás přivedl na talíře plné vnitřností. Fuj. Kousek dál jsme se zastavili ještě na bagetu za 10 000dongů tedy asi 10korun.

Projížďka na kanálech, asi nejkrásnější část výletu, škoda, že byla jenom 20 minut

Moc turistů kolem nebylo a tak jsme byli pro zdejší mnohem větší atrakce než třeba v Saigonu. Lidi na nás pokřikovali „Hello“, zastavovali nás a ptali se Martina, kolik měří. A kolem mě pobíhaly malé holčičky. Zezačátku mi to bylo docela příjemné, připadáte si, jak nějaká hvězda, ale časem už to bylo otravné.

V kanálech se taky těžce bojovalo za vietnamské války, není divu, že Američani to nakonec zabalili

Na druhý den jsme si naplánovali výlet na loďce. Chtěli jsme menší loďku, kde budeme jen my a řidič. No a povedlo se, u řeky jsme narazili na chlapíka z vizitky a domluvil nám loďku, pravděpodobně s jeho ženou. Platili jsme asi 350korun. Paní nás převezla na ostrov, kde byly stánky s ovocem, suvenýry. Dostali jsme medový čaj, pár kokosových bonbonů, ukázala nám včely a potom nás zavedla k loďce a předala nás na uzounkou loďku, se kterou jsme projeli tenký pramínek řeky. Vysadili nás na řece, na kousku dřeva s lavičkou, chvilku jsem z toho byla nervózní, ale pak se objevila naše původní loďka s paní. Převezla nás na ostrov, kde jsme měli vidět výrobu kokosových dobrot. Nic moc se tam nedělo, protože zrovna všichni obědvali. Koupili jsme jedny bonbóny a přejeli na Fénixův ostrov. Byl tam postavený zvláštní, moderní chrám, zasvěcený „kokosovému mnichu“ Ong Dao Dua, krokodýlí farma a bar. Dali jsme si „kokosáky“ a čekali na kapitánku, která mezi tím převážela další turisty. (Vietnamská vláda, jako každá správná komunistická vláda od nástupu k moci potlačuje jakékoliv náboženství. Kokosový mnich byl vůdce malé skupinky na tomto ostrově, která proti potlačování bojovala. Kokosový mnich bojoval tím, že držel "hladovku" a jedl jenom kokosy. Jinde se uvádí, že to byli anarchisté a volnmyšlenkáři, kteří na ostrově spíš pařili a vyhýbali se svým povinnostem. Pravda bude asi někde uprostřed.)

Opuštěný ostrůvek uprostřed Mekongu, kde nás nechali

Výlet trval trošku déle než jsme čekali a zpět do My Tho jsme se vrátili až kolem třetí hodiny. Zašli jsme si na Pho a hurá na další cestu na motorce.

Chrám kokosového mnicha

Vinh Long

Měli jsme v plánu dojet z My Tho až do Can Tho, kolem kterého jsou největší plovoucí trhy, ale vyjeli jsme dost pozdě a brzy se začalo stmívat. Dost dlouho jsme jeli po tmě, což není žádná sranda, hlavně ne ve Vietnamu, kde jezdí každý druhý bez světel a samozřejmě naprosto všichni bez pravidel. Asi ve ¾ cesty jsem dostala malý hysterický záchvat, že mě bolí zadek a mám namožené rameno z krosny a vyspím se vedle silnice, protože déle už to nevydržím. No přiznávám se, ale 10minutová pauza pomohla a přešlo mě to a mohli jsme pokračovat. Cestou jsme přejížděli i přes trajekt, který stal 30 000dongů, bohužel byla už opravdu tma a moc jsme z té cesty neměli. Dojeli jsme do Vinh Long a rozhodli se zůstat zde. Byli jsme už dost unavení a hladoví. Našli jsme hotel, ubytovali se a vyrazili na dobrůtky. Líbila se nám jedna restaurace, ale samozřejmě byli vybaveni dvěma jídelníčky – 1. běžné ceny pro místní, 2. přemrštěná cena pro turisty. Takže jsme se sebrali a šli dál. Objevili jsme parádní restauraci, ale obsluha bohužel neuměla ani ťuk v cizí řeči. A stala se nám taková sranda, hned jak jsme si sedli, tak nám přinesli jídlo. Byla to velká porce pro více lidí, nudle mořské dobrůtky, zelenina, vypadalo to super. Samozřejmě se spletli a pro nás to vůbec nebylo, ale tak se nám to líbilo, že jsme si to objednali. V Lonely planet jsme se dočetli, že je tu také plovoucí trh, který je o něco menší než v Can Tho, ale zase není tak známý a funguje jako opravdový trh, nejen jako lákadlo na turisty, tak jsme se rozhodli, že nebudeme ztrácet čas dalším přejížděním a spokojíme se s menším plovoucím trhem u Cai be.

Večer ve Vinh Long jsme prošli trhy, ochutnali místní nápoje a luxusně se najedli

Druhý den jsme vstali už v 6 a vyrazili na břeh hledat loďku. Potkali jsme „hlídače motorek“, který nám domluvil svého známého. Přijela menší dřevěná loďka s očima a motůrkem a kapitánem, který neuměl slovo anglicky. Opět jsme měli loďku jen pro sebe a stihli jsme krásný východ slunce.

Cesta na trhy v Cai Be za svítání

Na plovoucí market jsme jeli opravdu dlouho, cestou jsme i tankovali na čerpací stanici pro lodě. Přijeli jsme a viděli jsme jen pár lodí s ovocem, košíky a uprostřed jednu loďku s paní, která dělala kávu a různé druhy ovoce. Zajeli jsme si tedy na kávu a koupili pár dobrot. Samozřejmě jsem nezklamala svou šikovností a kávu na lodi rozlila. Paní byla velice milá a udělala mi zdarma novou. (Důvodem proč na trzích skoro nikdo nebyl, byl opět čínský nový rok, který nám komplikoval život celou cestu. Všichni mají volno a nikdo nechce obchodovat ani pracovat. Platí to ovšem pro celou deltu, takže ať bychom jeli na jakékoliv plovoucí trhy, tak bychom z toho moc neměli.)

Tankování po cestě

Byli jsme trošku zklamaní, že jsme toho neviděli více a brblali na našeho kapitána, ten nás zavezl ještě na dva ostrůvky. Na prvním byli jen suvenýry, takže jsme vystoupili a hned nastoupili a na druhém výroba kokosových a rýžových dobrot. Ale tentokrát jsme se i něco dozvěděli. Potkali jsme tam dva starší německé páry, měli sebou mladého Vietnamce mluvícího anglicky. Ke všemu jim dělal výklad a ukázku. Ochutnali jsme rýžový popcorn, rýžové víno, kokosové dobroty. Koupili jsme si kostky slepeného sladkého kokosového popcornu, dostali jsme čaj a pár kokosových dobrot zdarma. Cestou zpátky jsme měli pocit, že jedeme naprosto jinudy. Za tu dobu, co jsme se cpali dobrotami, voda klesla asi o metr možná i více. Každou chvíli jsme se bořili do bahna a cesta trvala snad dvakrát déle. Byli jsme tam sami a sluníčko krásně hřálo, tak jsme se vyvalili v zadní části lodi a opalovali se. A za tenhle parádní výlet jsme dali 200 000dongů.

Centrum městečka Cai Be

Sbalili jsme si své saky paky a před dalším mučením zadnic vyrazili ještě na oběd. Šli jsme do té stejné restaurace, kde jsme v noci večeřeli a opět se parádně najedli. Vinh Long je hlavním hubem v deltě Mekongu. Město má asi 300 000 lidí a sbíhají se tady cesty z okolních oblastí. Většina zemědělců, kteří něco pěstují v deltě sem přijíždí, aby poslali své zboží po silnici do Sajgonu.

Pražená rýže, říkají tomu popcorn rýže. Z rýže udělají cokoliv od bonbónů po pálenku.

Tra Vinh

Odjezd z Cai Be

Další cíl byl Tra Vinh. Vymýšleli jsme plán v průběhu cesty, jedna možnost byla jet blíž k Sajgonu abychom další den jenom přejeli kousek do Sajgonu na oslavy. Před bolestí zadků zvítězila touha poznávat, tak jsme se vydali na opačnou stranu s vědomím, že další den budeme muset urazit mnohem delší cestu. Cesta byla nádherná, všude krásně zelená rýžová políčka. V jedné oblasti jsme potkali velké cihlové stavby připomínající včelí úly. Pravděpodobně na pálení cihel, každopádně byly zajímavé. Znovu jsme se projeli trajektem, protože mosty na mnoha místech chybí a jediná cesta je tedy po vodě. Bylo to v chudší oblasti, kde turisty vidí asi jen zřídka, takže jsme byli opět atrakcí. Na trajektu byly 3 babičky, měly klasický moderní vietnamský outfit alias české pyžamo a prodávaly losy, ve Vietnamu jsou zakázány hazardní hry a všechny různé druhy sázení. Vietnamci jsou ovšem vášniví hráči, takže losy prodávají „tajně“. Kdejaká stará babička nebo malá holčička vám je začne nutit.

No každopádně jedna z těch babiček s losy ze mě měla vánoce. Přišla ke mně a celou cestu přes řeku porovnávala svou barvu kůže s mojí, neustále na mě sahala a hladila mi moje blonďatý vlnitý vlasy. Potom nám ukazovala díry ve svém „pyžamu“ a měla z toho hroznou srandu. Byla to legrace, ale po chvilce jsem z ní začínala být docela nervózní a můj muž se parádně bavil a smál se mi.

Hladina opadla opravdu hodně, ještě že nebyl provoz a mohli jsme jet nejhlubší cestou, jinam bychom zapadli

Přijeli jsme konečně do cíle a byl to hotel na hotelu. Kvůli novému roku ovšem všude téměř plno. Nakonec jsme našli menší hotel docela v centru asi za 240Kč. A vyrazili jsme na večeři. Úžasná!!! Objednali jsme si tři jídla k tomu pár piv a poctivě všechno snědli a vypili. Od Martina jsem dostala lekci v loupání krevet a poprvé v životě je ochutnala. Po večeři jsme si dali večerní procházku po městě, a protože nás druhý den čekala dlouhá cesta až do Saigonu, nakoupili jsme se pár oplatečků na cestu. 

Krevety v Tra Vinh

Sváteční novoroční večeře

Zpět do Saigonu

Na cestě

Další den jsme vyrazili zpět, zastavili jsme se na oběd v našem starém známém My Tho a užili si opět parádní cestu. Turisté, co si zajedou do těchto míst pouze autobusem, vystoupí u břehu, projedou se na loďce a jedou zpět. Jsou sami proti sobě a nechávají si ujít pravé krásy. Výlety na loďkách byly nádherné, ale jet v houfu tisíce motorek a projíždět velká města, malá města, vesničky, zastavit se na kávu a vypít ledový čaj s pískem. Spálit si stehna, ruce a přesedět zadek, to bylo něco, co celému výletu po deltě Mekongu dodávalo své kouzlo. Všechno záleží jen na tom, co chcete vy, neřídí vás žádná cestovka, která troubí na cestu zpět. Zjistili jsme, že jsme unavení, že nestíháme, tak jsme prostě změnili plány a udělali nové. Užili jsme si noční Vietnamská města bez jiných turistů a bylo to super! 

Život na řece

Čím je delta tak zajímavá pro turisty je jejich život na vodě. Je tady neskutečně úrodná půda a pěstují se tady plodiny pro polovinu JV Asie. Dřív samozřejmě nebyly mosty a všechno se pěstovalo na ostrůvcích, kterých je tady tisíce. Jediný způsob dopravy tak byly vždycky lodě. Lidé se zde naučili na lodích žít a s řekou spojili svůj život. Jedním z příkladů je vodní loutkové divadlo, o kterém napíšu v dalším příspěvku o Sajgonu, jde o velké loutkové divadlo, ale protože byla všude voda, tak se hraje ve vodě. Mekong tady prostě řídí život všeho. V poslední době se staví mosty a dálnice, ale pořád je tady spousta odříznutých oblastí, kam se jinak než po vodě nejde dostat. 

My Son

Nejzachovalejší část komplexu - A

My Son je hinduistický chrámový komplex, který se nachází ve středním Vietnamu. Počátky výstavby zdejších staveb spadají již do 4. století a postupně přibývaly jak chrámy, tak množství dalších staveb jako stúp apod. Celá oblast byla důležitým kulturním centrem říše Čampa. Pozůstatky chrámových budov dnes tvoří důležitou součást vietnamských památek, přestože byly poškozeny během Války ve Vietnamu. V roce 1999 bylo My Son přijato na Seznam světového dědictví UNESCO.

Do My Sonu jsme vyrazili na motorce z Hoi An, je to asi 50 km cesty. Ze začátku jsem měl obavy, jestli to bude stát za to, přece jen jsem týden předtím byl v Angkoru a to by měla být jiná úroveň. Ale určitě to za to stálo. Srovnání s Angkorem se nabízí, protože jde o staré chrámy z podobného období a podobně tématicky založené, ale obě místa jsou naprosto odlišná. Na My Sonu se mi líbilo celé údolí, všude kolem se tyčí vysoké zelené hory a My Son je umístěn uprostřed.

Druhou zajímavou věcí jsou pozůstatky z vietnamské války. Místní naschvál nezahrabali něktreré krátery, aby to turistům válku stále připomínalo. Několik chrámů je taky úplně zničených po dopadu bomb a u zbytku je zázrak, že vůbec stojí. V průvodci bylo popsáno jak se v útrobách chrámu schovávali vojáci Vietkongu a z okolních kopců se na ně snášeli vrtulníky Huey (ty známé americké vrtulníky z veitnamské války) a snažili se je z chrámů vystřílet.

Okolní příroda zarůstající chrámy

Komplex je rozdělený do několika částí A až G, některé jsou přístupné a zachovalé, jiné se rekonstruují nebo nejsou vůbec přístupné.

Písmo měli stejné jako v Angkoru

Vstup do komplexu je za 100Kč, motorka na den 200Kč.

Hoi An

Do Hoi An jsme přijeli autobusem z Nha Trang. Vyjížděli jsme v 5 ráno a přijeli asi v 9 večer. Byl to zase spící autobus s lehátky a dvěma patry nad sebou a tentokrát byl o kousek větší, takže jsem se tam vešel i já. Hoi An je starobylé městečko kousek od velkého moderního Danangu. Jako zázrakem se mu vyhnula vietnamská válka, která zničila obrovské množství památek a zejména v této oblasti. Je to původně francouzské městečko (Vietnam byl dlouho francouzskou kolonií, díky Francouzům také používají latinku a ne šílené znaky jako například sousední Kambodža). V celém centru je zachovaná francouzská koloniální architektura a celé město patří do světového dědictví UNESCO.

Pohodlné vietnamské spící autobusy, ale cesta přes 15 hodina byla i tak moc dlouhá.

Do Hoi An jsme tedy přijeli po asi 15 hodinové cestě. Cesta byla krásná, hlavně pro mě jako fanouška krásně zelených rýžových políček a hor, ale moc dlouhá. Hoi An je známý také jídlem, nakupováním a oblečením. Na každém rohu jsou krejčovství, ševcovství a za den nebo dva ušijí obleky, šaty, košile na míru.. Ceny jsou neuvěřitelně nízké, ale my šetřiví čeští studenti jsme si nic nekoupili (asi budeme ještě dlouho litovat). Co jsem ovšem vyzkoušeli je místní vyhlášená kuchyně a opravdu nezklamala. Hned po příjezdu jsme se nacpali rolkami k prasknutí. Pak ovšem přišel známý problém, hledání hotelu. Pořád byl ještě čínský nový rok, což znamená, že je všechno vyprodané a předražené. Chodili jsme Hoi An až do 1 v noci a hledali, nakonec jsme našli hostel, kde jsme zůstali 2 noci.

Večerní Hoi An

Hoi An je vyhlášen místní kuchyní, která patří k nejlepší ve Vietnamu, toto byla naše večeře po příjezdu. Ze všech ingrediencí jsme si balili rolky, podle vlastní chutě.

Ráno jsme si půjčili motorku, projeli centrum Hoi An, zjistili jsme jak otravní místní jsou a vyjeli mimo město do My Son, o kterém budu psát příště. K večeru jsme se vrátili a zajeli na pláž, která začíná za Hoi An a je považovaná ze jednu z nejlepších ve Vietnamu. A rychle jsme jeli zpátky do Hoi An, protože ten je nejkrásnější v noci.

Kousek za Hoi An se táhnou nádherné pláže. Tato je považována za nejlepší, začíná za Hoi An a končí až u Danangu, 50km odsud.

V 6 hodin večer vyženou z centra města všechny motorky a auta, a rozsvítí tisíce lampiónů. Kolem řeky prodávají děti a babičky lampiony se svíčkou, které turisté posílací na vodu a dotváří tak atmosféru, která je jedinečná. Do toho jsme šli na dvě luxusní večeře a udělali pár nákupů.

Lampiony jsou všude

Hoi An je jedno z nejkrásnějších míst, které jsme navštívili. Je hodně turistický. S tím je spojené předražování a otravování turistů na každém kroku. Okolí Hoi An taky stojí za prozkoumávání, klidně by se tu dalo zůstat týden, ne pouze necelé dva dny. Druhý den ráno jsme vrátili motorku a odešli na autobusové nádraží směr Danang.

Mají tady desítky stánků s ručně dělanými a malovanými lampiony.

Nha Trang

Vlajka před naším hotelem. Nikde jsem to ještě nezmínil, ale Vietnam je těžce komunistická země. Propaganda je vidět na každém kroku, ale pověstné fronty na banány jsme nikde neviděli. Vlastně jsem asi nikdy neviděl tolik podnikavců a malých soukromníků jako tady. Skoro každý má svůj stánek, obchod, kšeft... S mojí představou centrálního plánování to nejde moc dohromady, ale taková je nátura Vietnamců. Jejich úspěchy u nás jejich obchodní a podnikatelské schopnosti jenom potvrzují.

Na pláži v Nha Trang bylo večer už chladno, takže hlavní zábavou se stali draci.

V minulém příspěvku jsem skončil tím, že jsme do noci čekali na autobus do Nha Trang. Cesta z Mui Ne do Nha Trang trvala asi 5 hodin, vyjeli jsme kolem 1 ráno a přijeli asi v 6 ráno. Na delší vzdálenosti používají spací abutobusy. Sedadla jsou položená na zemi a dají se sklopit skoro do horizontální polohy. Pro menší Vietnamce to musí být super, pro mě tolik ne, přece jenom bych potřeboval ještě tak 20 cm, abych se tam nemusel krčit. Cestu jsme prospali, takže jsem z okolí nic neviděli.

Výlet k okolním ostrovům

Takže nejzajímavějším zážitkem bylo, když jsem později zjistil, že jem v autobuse přišel o telefon. Mimochodem mám pořád nastavený upload fotek a videí do cloudu, takže se mi tam objevují fotky a videa vietnamské rodiny, která má můj telefon. Dokonce jsem je díky GPS našel, a můžu je takhle sledovat a ani o tom neví.

Úžasná večeře - ananas, mango, dračí ovoce, banány a další. Celá hromada 50Kč

Většina z Vietnamců, se kterými jsem před cestou mluvil, mi doporučovala Nha Trang jako nejkrásnější místo ve Vietnamu. Realita je taková, že se jedná o klasické obrovské letovisko, jakých je po světě tisíce. Krásná pláž a kolem ní stovky hotelů a restaurací.

Podobně jako Číňani mají i Vietnamci problém s plaváním, takže se chodí potápět 10 metrů od břehu a ve vestách. A ti méně odvážní sednou za stovku do sudu s proskleným dnem a nechají se nad korály povozit.

Po příjezdu v 6 ráno jsme šli hledat hotel. Majitelka v Phan Thiet nám nabízela, že nám něco zarezervuje, ale nechěli jsme že si něco najdeme. Bylo to nemožné. Jsou tam stovky, možná tisíce hotelů, ale je nový rok. Všude plno. Ani jeden pokoj. Už jsme byli zoufalí, ale nakonec jsme našli jeden irský guesthouse, kde jsme měli štěstí. Bylo to tak 10, takže jsme hledáním strávili snad 4 hodiny. Navíc irský majitel nehrál na nový rok a dal nám standardní cenu Všude jinde byla minimálně 150% přirážka.

Pohled na Nha Trang z Oceánia. Lanovka vede na nejbližší ostrov a měla by to být nějdelší lanovka v Asii. Na prvním ostrově je obrovský zábavní park.

 Prospali jsme se, vyzkoušeli výbornou restauraci na pláži a vykoupali se na hlavní pláži. N večer jsme prošli letovisko, které je příjemné, ale nic extra tady prostě není. Je to vyhlášené party-místo, ale ceny byly dost vysoké v porovnání se Sajgonem, takže jsme ani pařit nešli. Další den ráno jsme si koupili výlet na okolní ostrovy, kterých je kolem asi 20. Po Nha Trangu jsou desístky společností a každá nabízí něco jiného za jiné ceny. Je poměrně těžké se v tom vyznat. Nakonec jsme koupili výlet za 270Kč na osobu na celý den a taky autobus na druhý den ráno do Hoi An.

V oceánium bylo pár akvárií, celkově zklamání.

 Výlet byl pecka, opravdu originální, zábavný a byla to nejlepší část Nha Trangu. Vzali nás dohromady na 4 ostrovy, které patří mezi chráněné rezervace, takže je na ně omzený přístup. Kolem ostrovů je bohatá fauna a flora jak na pevnině tak ve vodě. Užili jsme si potápětí kolem korálů, rybí farmu, oběd, zábavný program, open bar, pláže 3 ostrovů a vodní svět. Voda kolem ostrovů je krásně čistá, viditelnost je desítky metrů. Je to vyhlášená lokalita pro potapěče z celého světa.

Oceánium z dálky, celé je to z betonu a jsou v tom umístěná akvária a nějaké atrakce

Lanovka do zábavního parku VINPEARL

Náš průvodce na lodi, který pořád řval do megafonu

Mezi ostrovy jezdí každý den desítky lodí, ale pořád to není taková masovka jako na hlavní pláži v Nha Trangu

Na výletě jsme se spálili, večer jsme udělali nákupy na cestu a tím pro nás Nha Trang skončil. Kromě výletu mi Nha Trang nepřišel ničím speciální, například Mui Ne je mnohem sympatičtější místo na válení. Kolem Nha Trangu jsou ještě bahenní lázně a pořádají se tady cesty do okolních hor. Taky by mohlo být zajímavé projet další ostrovy s jinými společnostmi, ale zůstávat jenom v samotném Nha Trangu? Radši ne.

K tomu, že jsme si Nha Trang moc neoblíbili přispělo to, všude bylo hrozně narváno, ceny dvojnásobné než v okolních částech Vietnamu a celkově se v tady ztratilo kouzlo Vietnamu.

Cesta mezi ostrovy

Ostrov třetí

Ostrov druhý

Záčátky potápění kolem korálů

Hromadný oběd na lodi

Součást výletu byl i zábavný program, hrála se živá muzika, chlapi se převlíkali za ženy zpívalo se karaoke apod.

Open bar na moři. Zastavili jsme daleko od břehu, řekli nám, že můžeme jít skákat ze střechy lodě do vody a kousek o lodi byl barman s koktejly. Dost mě to bavilo, Skočit ze střechy, doplavat na panáka, vylézt na střechu a znovu.