Delta Mekongu

Noční My Tho

Na výlet přes deltu jsme vyrazili hned druhý den po příjezdu do Vietnamu. Naplánovali jsme si ho přes tři dny, abychom se na nový čínský rok stihli vrátit zpět do Saigonu. Doufali jsme, že půjde vše rychle a vyrazíme brzy dopoledne.

Bageta za lidovou cenu

Hned po výborné snídani bylo nejdůležitější sehnat mapu a pronajmout motorku. Už při plánování jsme se shodli, že deltu Mekongu si chceme projet sami. Žádní turisti, žádné autobusy rovnou ze Saigonu. Jen my dva, motorka a nějaká ta loďka s řidičem. No romantika.

Vyhlášené Hu Tieu z My Tho, jde najít ve vietnamských restauracích po celém svět, ale původ má tady

Přišli jsme na ulici kousek od Bui Vien (o té se dozvíte více pod nadpisem Saigon/Ho Chi Minh City), která byla přeplněná cestovními kanceláři, obchůdky, pojízdným občerstvením, hostely, hotely a sem tam se našla i skupinka motorek k pronájmu. Na recepci našeho prvního hotelu Queen Ann jsme se ptali, jaká je asi tak cena za motorky na den. Vrátný nám řekl 15 dolarů, ale přišlo nám to dost přemrštěné a Lonely Planet nám radil okolo 6 dolarů. Obešli jsme tedy pár „půjčoven“, které si nás samozřejmě sami odchytávali a nabízeli nám své zboží. Jedna z těchto otrav nám nabídla motorku za 6 dolarů, takže bingo. Za pár minut nám dovezli motorku a dvě helmy. Tak motorku jsme měli, ale s mapou to bylo horší. Ptali jsme se i v cestovce, ti nás poslali do nedaleké prodejny. Prodejna byla samozřejmě zavřená, protože už měli prázdniny na nový čínský rok, bloudili jsme docela dlouho a už jsme z toho začínali být docela otrávení. Naštěstí jsme narazili na menší prodejnu knih a sehnali jsme tam, trošku zvláštní mapu, ale mapa jako mapa. (Mapa jako mapa? To může říct jenom ženská. Já jsem byl rád, že něco máme, ale mapa připomínala spíš omalovánky a říkal jsem si, že bude zázrak pokud se neztratíme.)

Naše řidička na soukromé plavbě na výletu v My Tho

Vrátili jsme se zpět do hotelu, vzali krosničky a mysleli si, že hned vyrazíme. Na recepci po nás, ale slečna chtěla něco kolem 400 000 dongů (asi 400Kč) za prádelnu. Den předtím se Martin ptal a slečna mu řekla, že praní prádla je v ceně hotelu, bohužel nebylo a tak se s nimi Martin trošku dohádal. Nic jsme jim nezaplatili, ale stálo nás to asi dvé hodiny sezení a velký zdržení.

My Tho

Byla to naše první delší společná cesta na motorce, navíc s krosnami. Všude milion motorek naložené, jak jen to šlo a nedodržující žádné předpisy. Poprvé jsme viděli menší vietnamská městečka, chudší obyvatele a jejich neustále otevřené příbytky. Kolem silnic byly postaveny pojízdné stánky s občerstvením, posezení a plno houpacích sítí pod přístřešky. Po nějaké době jsme si chtěli udělat pauzu a trošku se protáhnout, protože už nás hrozně bolely zadky. Zastavili jsme v místě, kde žádné stánky nebyly, pouze rýžová políčka. Najednou ve stejném místě začali zastavovat i ostatní. Dva chlapíci zaběhli do rýžových políček a vytáhli polystyrénovou krabici plnou pití a začali prodávat. Polystyrénové krabice slouží, jako takové levné mrazáky.

Výlet zahrnoval cestu, ochutnávku ovoce, čaje, jízdu po uzavřených kanálech, včelín, návštěvu dvou ostrovů..

Do My Tho jsme dorazili až po setmění, skoro celé město bylo uzavřené pro vozidla kvůli novému čínskému roku. Našli jsme cestičku, dostali se dovnitř a začali hledat hotel. Po chvilce nás zastavil chlápek, že ví o fajn hotelu. Tak jsme měli hotel, platili jsme něco kolem 200Kč za pokoj na noc. Chlapík nám ještě vnutil svou vizitku s nabídkou výletních lodí. Vyložili jsme věci a šli se kouknout po okolí, dali jsme si jídlo, které se jí s rýží nebo rýžovou polévkou, ale nic moc. Chtěli jsme vyzkoušet něco, co jí normální Vietnamci a poznávací znak dobrého jídla, tedy to že je restaurace plná nás přivedl na talíře plné vnitřností. Fuj. Kousek dál jsme se zastavili ještě na bagetu za 10 000dongů tedy asi 10korun.

Projížďka na kanálech, asi nejkrásnější část výletu, škoda, že byla jenom 20 minut

Moc turistů kolem nebylo a tak jsme byli pro zdejší mnohem větší atrakce než třeba v Saigonu. Lidi na nás pokřikovali „Hello“, zastavovali nás a ptali se Martina, kolik měří. A kolem mě pobíhaly malé holčičky. Zezačátku mi to bylo docela příjemné, připadáte si, jak nějaká hvězda, ale časem už to bylo otravné.

V kanálech se taky těžce bojovalo za vietnamské války, není divu, že Američani to nakonec zabalili

Na druhý den jsme si naplánovali výlet na loďce. Chtěli jsme menší loďku, kde budeme jen my a řidič. No a povedlo se, u řeky jsme narazili na chlapíka z vizitky a domluvil nám loďku, pravděpodobně s jeho ženou. Platili jsme asi 350korun. Paní nás převezla na ostrov, kde byly stánky s ovocem, suvenýry. Dostali jsme medový čaj, pár kokosových bonbonů, ukázala nám včely a potom nás zavedla k loďce a předala nás na uzounkou loďku, se kterou jsme projeli tenký pramínek řeky. Vysadili nás na řece, na kousku dřeva s lavičkou, chvilku jsem z toho byla nervózní, ale pak se objevila naše původní loďka s paní. Převezla nás na ostrov, kde jsme měli vidět výrobu kokosových dobrot. Nic moc se tam nedělo, protože zrovna všichni obědvali. Koupili jsme jedny bonbóny a přejeli na Fénixův ostrov. Byl tam postavený zvláštní, moderní chrám, zasvěcený „kokosovému mnichu“ Ong Dao Dua, krokodýlí farma a bar. Dali jsme si „kokosáky“ a čekali na kapitánku, která mezi tím převážela další turisty. (Vietnamská vláda, jako každá správná komunistická vláda od nástupu k moci potlačuje jakékoliv náboženství. Kokosový mnich byl vůdce malé skupinky na tomto ostrově, která proti potlačování bojovala. Kokosový mnich bojoval tím, že držel "hladovku" a jedl jenom kokosy. Jinde se uvádí, že to byli anarchisté a volnmyšlenkáři, kteří na ostrově spíš pařili a vyhýbali se svým povinnostem. Pravda bude asi někde uprostřed.)

Opuštěný ostrůvek uprostřed Mekongu, kde nás nechali

Výlet trval trošku déle než jsme čekali a zpět do My Tho jsme se vrátili až kolem třetí hodiny. Zašli jsme si na Pho a hurá na další cestu na motorce.

Chrám kokosového mnicha

Vinh Long

Měli jsme v plánu dojet z My Tho až do Can Tho, kolem kterého jsou největší plovoucí trhy, ale vyjeli jsme dost pozdě a brzy se začalo stmívat. Dost dlouho jsme jeli po tmě, což není žádná sranda, hlavně ne ve Vietnamu, kde jezdí každý druhý bez světel a samozřejmě naprosto všichni bez pravidel. Asi ve ¾ cesty jsem dostala malý hysterický záchvat, že mě bolí zadek a mám namožené rameno z krosny a vyspím se vedle silnice, protože déle už to nevydržím. No přiznávám se, ale 10minutová pauza pomohla a přešlo mě to a mohli jsme pokračovat. Cestou jsme přejížděli i přes trajekt, který stal 30 000dongů, bohužel byla už opravdu tma a moc jsme z té cesty neměli. Dojeli jsme do Vinh Long a rozhodli se zůstat zde. Byli jsme už dost unavení a hladoví. Našli jsme hotel, ubytovali se a vyrazili na dobrůtky. Líbila se nám jedna restaurace, ale samozřejmě byli vybaveni dvěma jídelníčky – 1. běžné ceny pro místní, 2. přemrštěná cena pro turisty. Takže jsme se sebrali a šli dál. Objevili jsme parádní restauraci, ale obsluha bohužel neuměla ani ťuk v cizí řeči. A stala se nám taková sranda, hned jak jsme si sedli, tak nám přinesli jídlo. Byla to velká porce pro více lidí, nudle mořské dobrůtky, zelenina, vypadalo to super. Samozřejmě se spletli a pro nás to vůbec nebylo, ale tak se nám to líbilo, že jsme si to objednali. V Lonely planet jsme se dočetli, že je tu také plovoucí trh, který je o něco menší než v Can Tho, ale zase není tak známý a funguje jako opravdový trh, nejen jako lákadlo na turisty, tak jsme se rozhodli, že nebudeme ztrácet čas dalším přejížděním a spokojíme se s menším plovoucím trhem u Cai be.

Večer ve Vinh Long jsme prošli trhy, ochutnali místní nápoje a luxusně se najedli

Druhý den jsme vstali už v 6 a vyrazili na břeh hledat loďku. Potkali jsme „hlídače motorek“, který nám domluvil svého známého. Přijela menší dřevěná loďka s očima a motůrkem a kapitánem, který neuměl slovo anglicky. Opět jsme měli loďku jen pro sebe a stihli jsme krásný východ slunce.

Cesta na trhy v Cai Be za svítání

Na plovoucí market jsme jeli opravdu dlouho, cestou jsme i tankovali na čerpací stanici pro lodě. Přijeli jsme a viděli jsme jen pár lodí s ovocem, košíky a uprostřed jednu loďku s paní, která dělala kávu a různé druhy ovoce. Zajeli jsme si tedy na kávu a koupili pár dobrot. Samozřejmě jsem nezklamala svou šikovností a kávu na lodi rozlila. Paní byla velice milá a udělala mi zdarma novou. (Důvodem proč na trzích skoro nikdo nebyl, byl opět čínský nový rok, který nám komplikoval život celou cestu. Všichni mají volno a nikdo nechce obchodovat ani pracovat. Platí to ovšem pro celou deltu, takže ať bychom jeli na jakékoliv plovoucí trhy, tak bychom z toho moc neměli.)

Tankování po cestě

Byli jsme trošku zklamaní, že jsme toho neviděli více a brblali na našeho kapitána, ten nás zavezl ještě na dva ostrůvky. Na prvním byli jen suvenýry, takže jsme vystoupili a hned nastoupili a na druhém výroba kokosových a rýžových dobrot. Ale tentokrát jsme se i něco dozvěděli. Potkali jsme tam dva starší německé páry, měli sebou mladého Vietnamce mluvícího anglicky. Ke všemu jim dělal výklad a ukázku. Ochutnali jsme rýžový popcorn, rýžové víno, kokosové dobroty. Koupili jsme si kostky slepeného sladkého kokosového popcornu, dostali jsme čaj a pár kokosových dobrot zdarma. Cestou zpátky jsme měli pocit, že jedeme naprosto jinudy. Za tu dobu, co jsme se cpali dobrotami, voda klesla asi o metr možná i více. Každou chvíli jsme se bořili do bahna a cesta trvala snad dvakrát déle. Byli jsme tam sami a sluníčko krásně hřálo, tak jsme se vyvalili v zadní části lodi a opalovali se. A za tenhle parádní výlet jsme dali 200 000dongů.

Centrum městečka Cai Be

Sbalili jsme si své saky paky a před dalším mučením zadnic vyrazili ještě na oběd. Šli jsme do té stejné restaurace, kde jsme v noci večeřeli a opět se parádně najedli. Vinh Long je hlavním hubem v deltě Mekongu. Město má asi 300 000 lidí a sbíhají se tady cesty z okolních oblastí. Většina zemědělců, kteří něco pěstují v deltě sem přijíždí, aby poslali své zboží po silnici do Sajgonu.

Pražená rýže, říkají tomu popcorn rýže. Z rýže udělají cokoliv od bonbónů po pálenku.

Tra Vinh

Odjezd z Cai Be

Další cíl byl Tra Vinh. Vymýšleli jsme plán v průběhu cesty, jedna možnost byla jet blíž k Sajgonu abychom další den jenom přejeli kousek do Sajgonu na oslavy. Před bolestí zadků zvítězila touha poznávat, tak jsme se vydali na opačnou stranu s vědomím, že další den budeme muset urazit mnohem delší cestu. Cesta byla nádherná, všude krásně zelená rýžová políčka. V jedné oblasti jsme potkali velké cihlové stavby připomínající včelí úly. Pravděpodobně na pálení cihel, každopádně byly zajímavé. Znovu jsme se projeli trajektem, protože mosty na mnoha místech chybí a jediná cesta je tedy po vodě. Bylo to v chudší oblasti, kde turisty vidí asi jen zřídka, takže jsme byli opět atrakcí. Na trajektu byly 3 babičky, měly klasický moderní vietnamský outfit alias české pyžamo a prodávaly losy, ve Vietnamu jsou zakázány hazardní hry a všechny různé druhy sázení. Vietnamci jsou ovšem vášniví hráči, takže losy prodávají „tajně“. Kdejaká stará babička nebo malá holčička vám je začne nutit.

No každopádně jedna z těch babiček s losy ze mě měla vánoce. Přišla ke mně a celou cestu přes řeku porovnávala svou barvu kůže s mojí, neustále na mě sahala a hladila mi moje blonďatý vlnitý vlasy. Potom nám ukazovala díry ve svém „pyžamu“ a měla z toho hroznou srandu. Byla to legrace, ale po chvilce jsem z ní začínala být docela nervózní a můj muž se parádně bavil a smál se mi.

Hladina opadla opravdu hodně, ještě že nebyl provoz a mohli jsme jet nejhlubší cestou, jinam bychom zapadli

Přijeli jsme konečně do cíle a byl to hotel na hotelu. Kvůli novému roku ovšem všude téměř plno. Nakonec jsme našli menší hotel docela v centru asi za 240Kč. A vyrazili jsme na večeři. Úžasná!!! Objednali jsme si tři jídla k tomu pár piv a poctivě všechno snědli a vypili. Od Martina jsem dostala lekci v loupání krevet a poprvé v životě je ochutnala. Po večeři jsme si dali večerní procházku po městě, a protože nás druhý den čekala dlouhá cesta až do Saigonu, nakoupili jsme se pár oplatečků na cestu. 

Krevety v Tra Vinh

Sváteční novoroční večeře

Zpět do Saigonu

Na cestě

Další den jsme vyrazili zpět, zastavili jsme se na oběd v našem starém známém My Tho a užili si opět parádní cestu. Turisté, co si zajedou do těchto míst pouze autobusem, vystoupí u břehu, projedou se na loďce a jedou zpět. Jsou sami proti sobě a nechávají si ujít pravé krásy. Výlety na loďkách byly nádherné, ale jet v houfu tisíce motorek a projíždět velká města, malá města, vesničky, zastavit se na kávu a vypít ledový čaj s pískem. Spálit si stehna, ruce a přesedět zadek, to bylo něco, co celému výletu po deltě Mekongu dodávalo své kouzlo. Všechno záleží jen na tom, co chcete vy, neřídí vás žádná cestovka, která troubí na cestu zpět. Zjistili jsme, že jsme unavení, že nestíháme, tak jsme prostě změnili plány a udělali nové. Užili jsme si noční Vietnamská města bez jiných turistů a bylo to super! 

Život na řece

Čím je delta tak zajímavá pro turisty je jejich život na vodě. Je tady neskutečně úrodná půda a pěstují se tady plodiny pro polovinu JV Asie. Dřív samozřejmě nebyly mosty a všechno se pěstovalo na ostrůvcích, kterých je tady tisíce. Jediný způsob dopravy tak byly vždycky lodě. Lidé se zde naučili na lodích žít a s řekou spojili svůj život. Jedním z příkladů je vodní loutkové divadlo, o kterém napíšu v dalším příspěvku o Sajgonu, jde o velké loutkové divadlo, ale protože byla všude voda, tak se hraje ve vodě. Mekong tady prostě řídí život všeho. V poslední době se staví mosty a dálnice, ale pořád je tady spousta odříznutých oblastí, kam se jinak než po vodě nejde dostat.