TOCFL certifikát

Čínštinu jsem se lehce začal učit minulý rok na ČVUT. Měl jsem jednu hodinu týdně hlavně proto, aby mi to usnadnilo cestu na Taiwan. Na Taiwanu jsem měl nejprve 14 dní intenzivní kurz v Kaohsiungu, který byl hodně zábavný a jenom jsme mluvili. Nedostali jsme se ke gramatice ani ke znakům, proto mě to tam asi hodně bavilo. Na NTHU, což je univerzita, na které celý rok studuji, jsem si zapsal poctivé hodiny čínštiny. Měl jsem jeden kurz konverzace - 3 hodiny týdně a jeden kurz s gramatikou, znaky atd - 5 hodin týdně. Konverzace mě bavila, hodně jsme mluvili a učili se užitečné věci, které jsme ihned mohli použít na ulici. Gramatika byla někdy hrozná, hlavně znaky. Ale bez toho se jazyk naučit nedá. První semestr jsem se čínštině věnoval poctivě, dělal úkoly učil se na testy. Druhý semestr hlavně kvůli diplomce už tolik ne. I tak se moje čínština pořád zlepšuje.

 TOCFL zkoušky se pořádají každého půl roku a profesorka nám doporučila, ať je zkusíme. Stipendisté místní univerzity to mají dokonce povinné a mají na to speciální kurz, na který jsme my obyčejní studenti nemohli. I tak jsme se přihlásili. Musím říct, že jsem si moc nevěřil. Ale vyšlo to. Začátek testu byl až primitivní, ale časem se to zhoršovalo a na konci jsem nerozuměl prakticky nic. Po testu jsme vyrazili do libanonské restaurace a nakonec jsme ve dvou šli do místních kopců.

 Plán byl vyjít na Sloní horu, což je kopec kousek od Taipei 101, a cesta tam má trvat asi 40 minut. Ale nějak jsme zabloudili a skončili jsme na hoře za Sloní horou, která je tak dvakrát vyšší. Přešli jsme dva vrcholy a kolem 10. večer jsme se dostali k našemu cíli. Ale bylo to šťastné ztracení, protože výhledy na město byly luxusní.

 Problém byl s tmou. Protože jsme nepočítali s tím, že půjdeme tak dlouho. Navíc jsme měli oblečení na zkoušku, samozřejmě bez světla, lehké boty a tak. Bylo to dobrodružství.

 Na sloní horu chodí stovky lidí a je to spíš jako park. Hory za ní jsou větší divočina. Tím jsme se ale vyhnuli desítkám lidí a za celou cestu jsme nepotkali skoro nikoho.

 Nakonec jsme se nějak dostali do města, dali si půlnoční večeři a vrátili se na univerzitu. Na fotce je bubble tea, což je taiwanský vynález. Mléčný čaj s kuličkami z pendreku. Jsou na to hrozně hrdí a všem to moc chutná. Mně vůbec.