Kulturní rozdíly, kterým Češi neporozumí

Voda z kohoutku není pitná, na každém kroku jsou tyto automaty na pitnou vodu, jsou tam 3 teploty, jedna z nich je i 100 stupňů, proto tady nikdo nemá varné konvice, všechno berou z automatů.

Rozdíly v kultuře jsou v každé zemi a pro mě je to jedna z věcí, která dělá tu konkrétní zemi přitažlivější. Zajímavé je, že časem si na ně začneme zvykat až je úplně přestaneme vnímat a přijdou nám normální. Chtěl jsem tedy sepsat pár věcí, na které jsem "čučel jak tele na nové vrata". Postupem času už je přestávám vnímat, tak zkusím sepsat pár věcí, které Čecha přijíždějícího na Taiwan hodně překvapí.

Odpadkové koše - nikde nejsou, prostě nikde!! Štve to většinu cizinců, každý si na to stěžuje. Vysvětlili mi, že dřív tady byl hrozný bordel, všichni házeli odpadky kolem košů a válelo se to tam a smrdělo. Chytré hlavy vymyslely, že se omezí odpadkové koše a všechno bude čistější. Nejde jenom o odpadkové koše, ale i popelnice, v domech žádné nemají. Každý den projíždí městy desítky popelářů a zvoní. Lidé vybíhají z domů a hází plastové pytle rovnou do vozu. Je to otravné třeba na night marketu, kde se pořád jí a pije, ale když to sním, nikde není koš na odpadky a musím to tahat další hodinu v ruce.

Záchody - používají tady naštěstí oba typy, jak asijské "na stojáka", tak klasické evropské. Je zákaz splachování papíru a ubrousků. Mělo by se to házet do koše, kvůli ucpávání. Já na to kašlu. Co se mi líbí, že mají veřejné záchody naprosto všude, čisté a udržované a zadarmo, například v každé stanici metra, v parcích... Když jsem se na začátku ptal, jestli se za to něco neplatí, klepali si na čelo. Proč by se jako za záchody mělo platit??

Záchody v naší laborce

Vaření - doma skoro nikdo nevaří. Většina lidí jí v bistrech, fast foodech, restauracích, night marketech... Některé doma nemají ani kuchyni. Pokud si kupují v supermarketu třeba nějaký koláč, který by museli doma řezat, tak si ho nechají nakrájet v obchodě, protože doma to nemají kde a čím řezat.

Valentýn - slaví se tady třikrát do roka. Klasický západní 14.2., japonský 14.3. a čínský 7. den sedmého lunárního měsíce, takže v našem kalendáři je pohyblivý.

Doprava -

Vztah k cizincům - nejoblíbenější jsou árijské typy - barevné oči, světlé vlasy (dá se toho někdy docela využívat). Přebírají velkou část kultury z Ameriky, ale Američané pro ně nejsou tak zajímaví jako Evropané. Indové a černoši jsou na opačném konci. Protože mají rádi bělochy, nesnáší opálení. Druhým důvodem je, že opálení Číňané jsou chudí (rybáři, dělníci, farmáři).

Party - vypozoroval jsem dva druhy pařeb. Jedny jsou jako když ve 13 děláte oslavu narozenin. Hraje se na schovávanou, navzájem si zpívají písničky a v 10 jdou spát. Druhé jsou zajímavější, ale možná až moc. Asiati nevydrží moc pít, ale pokud začnou tak to do sebe cpou ve velkém. Pak to v klubech vypadá tak, že každý druhý zvrací nebo spí. Opravdu hlavně holky se opijí tak, že prostě usnou na podlaze. Ale nikdo si jich nevšímá. Prostě ostatní tancují kolem a za chvilku si k ní lehne další.


Sociální sítě a telefony - nikdy jsem nebyl fanoušek facebooku, ale co se děje tady, tak mě v tom jenom utvrdilo. Musí mít na internetu celý život a vzájemně se hrozně sledují. Z toho pak pramení jejich závislost na telefonech. Jsou 24 hodin denně na internetu, kdyby jim náhodou došla baterie nebo nebyl signál, tak je to katastrofa. Pro jistotu s sebou všude nosí záložní napájení telefonu. Takže nemají jenom obří smartphony, ale k nim pořád tahají ještě záložní baterii, která je ještě dvakrát větší a těžší. A není to jenom mladá generace. Jdou třeba na jídlo a místo aby mluvili spolu, tak radši komentují a likují statusy a s lidmi, se kterými byli na obědě se baví až večer přes Line (místní obdoba whatsuppu, viberu,...). Na tohle si nechci zvykat a pravidelně se je na to všechny snažím upozorňovat.

Stydlivost - je to s nimi někdy těžké. I když třeba mluví anglicky, tolik se stydí, že radši zamávají rukama a prostě mluvit nebudou. Nebo jim dělá problém jakýkoliv veřejný výstup nebo prezentace. Na volejbale se přede mnou pořád někteří tolik stydí, že se na mě ani nepodívají. Jediná cesta je snažit se s nimi víc komunikovat a mluvit až se ta stydlivost prolomí. Ale párkrát se mi stalo, že začali být až neuvěřitelně zvídaví. Jak přestali být stydliví, tak na mě sypali otázky ze všech stran.

Hůlky - všeobecně známý rozdíl, ale po třech měsících si nedokážu představit, že bych některá jídla hůlkami nejedl. Ze začátku to byl boj a byl jsem prase. Všechno mi padalo kolem talíře, jedl jsem pomalu něco se nedalo vůbec zvednout. Chce to jenom trénink a jde to.

Jazyk - překvapivě není mluvení tak obtížné. Po pár měsících jsem schopný se dorozumět na ulici, objednat si v restauraci atd. Gramatika taky není složitá. Co je hrůza jsou znaky. Na Taiwanu se používají tradiční nezjednodušené a opravdu je to boj.

Takhle se učím znaky, mám sešit, do kterého je přepisuji pořád dokola, dokud se je nenaučím. Jde jak o pořadí tahů, tak i o směr.

Vybral jsem pár zajímavých odlišností, časem popíšu další. Co se mi na nich hrozně líbí je, jak lehce dokážou být šťastní a radovat se z každé maličkosti.